Pád

Kapitola 37.

Začínalo se připozdívat a ochladilo se. Jeli jsme celý den v naprostém tichu. Auto mírně zatočilo a zaparkovali jsme u benzínky. Ezrieli se na mě podíval a konečně promluvil. "Pojď, musíme koupit jídlo a pití. Taky si protáhneš nohy."

"Nenechám tě tu samotnou."

"Nic se mi tu nestane!"

"Nestane... Jen nechci, aby jsi mi utekla princezno." Vystoupil z auta, obešel ho a otevřel mi dveře. "Jdeme?"

Povzdechla jsem si a vylezla z auta. Venku byla ještě větší zima než v autě. Zachvěla jsem se a ruce přitiskla k tělu.

"Chceš mojí bundu?"

"To je dobrý."

"Jak je libo." Vydali jsme se na benzínku a vyhýbali se přijíždějícím autům. Uvnitř benzínky ostře svítily zářivky a divně to tam zapáchalo. Prokličkovala jsem regály až k chlaďáku s pitím. Až teď jsem si uvědomila, jak strašnou mám žízeň. Ezri mě dohnal a už držel v ruce dva párky v rohlíku. "Vezmi dvě lahve vody. Už mám taky žízeň."

Vzala jsem lahví rovnou pět.

"Nebo můžeš vzít celý regál..." Vesele se usmál, ale já neměla sílu mu úsměv opětovat. Zaplatili jsme a vrátili se do auta. Ezri mi podal jídlo a já si hladově kousla. "Pomalu nebo se udusíš princezno." Bylo od něj hezké, že se mě snažil rozveselit. Už jen kvůli jeho snaze jsem udělala, co jsem mohla a pokusila se usmát. To zjevně udělalo radost jemu.

"Jak dlouhá nás čeká cesta?"

"Dlouhá. Hodně dlouhá. Počítej tak v řádu dní."

Nad myšlenkou, že budu v autě trávit celé dny jsem zabručela.

"Dnes v noci nám budu muset najít nějaký motel."

"Kde na to bereš peníze?"

"Mám je našetřené. To, že jsem byl andělem neznamená, že žiju ze vzduchu." Kousl si do vlastního jídla a obličej se mu nespokojeně zkřivil. "Tohle jídlo je hrozné. Příště jdeme na něco pořádného."

V tichosti jsme dojedli a znovu vyrazili. Místo, kde by jsme mohli přespat, jsme hledali asi dvě hodiny a neúspěšně. Když to vypadalo, že Ezri každou chvíli usne, zajel na rozlehlé parkoviště u motorestu. "Hrozně se omlouvám, ale vypadá to, že budeme muset přenocovat v autě."

"Nevadí." Okamžitě jsem se uvelebila na své sedačce a mohutně zívla. Ezrieli se zasmál a natáhl se pro něco na zadní sedadlo. Vytáhl červenou, huňatou deku a přikryl mě. Usnula jsem dřív, než jsem mu stihla poděkovat.