Pád

Kapitola 68.

Rychle jsem se převlékla a všichni jsme se vyplížili z domu. Už byla hluboká noc a na nebi svítily hvězdy. Nathe nastartoval auto a Ezri mě posadil na zadní sedadlo. Sám se posadil dopředu. S autem to cuklo a najeli jsme na silnici. Nathe nic neřekl a vezl nás neznámo kam.

"Rachel nás zaškrtí." Zašeptala jsem si pro sebe, ale i tak se mi dostalo odpovědi.

"To je dost možný. Na druhou stranu... stejně bych vás všechny zaškrtil já, kdyby mě tam držela ještě minutu." Zasmál se Nathe a zrychlil.

Pouliční lampy nám osvětlovaly unavené obličeje. Cesta byla nepříjemně tichá. Zanedlouho jsme opustili malé město a vjeli do malého lesíku. Pak Ezri promluvil poprvé za celou cestu. "Tady to stačí." Auto zastavilo na provizorním, prašném parkovišti. Vylezla jsem a pohlédla na temné koruny stromů, táhnoucí se až k nebi. Mezi stromy byla černá tma a jediným zvukem byly naše kroky a šelest větví.

"Proč-" Nestihla jsem otázku ani doříct, když se do toho Nathe zase vložil.

"Moc se ptáš... Proč tohle, proč tamto. Prostě mi věř." Natáhl ke mně ruku, abych ho za ni vzala.

"Ani náhodou." Přešla jsem k Ezrimu a chytila za ruku radši jeho.

Vypadal překvapeně, ale stisk mi opětoval. Naklonil se ke mně a zašeptal tak, aby to Nathe neslyšel. "A mně věříš?"

Jemně jsem přikývla. Pak mě oba vedli do lesa. Ačkoliv oni vypadali, že přesně vědí, kam jdou a co dělají s nohama, já neviděla ani na krok. Neustále jsem zakopávala a Ezri mě musel chytat. Párkrát jsem dokonce dostala větvičkou do obličeje. Moje nadávání bylo doprovázené Nathanaelovým chechtáním.

Po asi hodinové chůzi lesem se nám Nathe ztratil z očí. "Kam se poděl?"

"Měl pravdu... Vážně se ptáš na hodně věcí." Ezrieli se usmál se a věnoval mi letmý pohled. "Myslím, že se o něj nemusíme bát."

"A ty víš kam jdeš?"

Zasmál se. "Další otázka." Cítila jsem, jak mi rudnou tváře a děkovala za všudypřítomnou tmu. Taky jsem se zasmála, ale neznělo to ani trochu přirozeně. Naštěstí se dalších slov chopil zase on. "Nemám tušení, kam jdu. Jen hledám vhodné místo. A Nathe snad taky. Můžu se teď na něco zeptat já?"

"Jo... jasně..."

"Myslela jsi to vážně? Že mi věříš?"

"Ano." V tuhle chvíli jsem musela vypadat jako rajče.

"A věříš Nathemu?" Jeho hlas najednou zněl tvrdě. Myslím, že je jen jedna odpověď, kterou chce slyšet. Ale tu mu nemůžu dát.

"Možná... Já nevím. Celá ta věc s tím nožem v noze a taky to, že mi zabil kamarádku... a spolužáka..."

"Právě si vyjmenovala tři důvody, proč mu nevěřit ani nos mezi očima a stejně váháš?!" Zastavil se a otočil se na mě. Ruku mi držel možná až moc silně. Najednou jsem z něj měla strach.

"Já... On... zachránil mi život. Nám oběma."

"Vždyť to já taky! Copak-" Zmlkl a povzdechl si. "Promiň. Jen mě děsí představa, že se necháš zmást lží, kterou tak rád předkládá."

"Jakou lží?"

"Pst." Umlčel mě a zpozorněl. Nejdřív jsem nechápala, ale pak jsem uslyšela rychlé kroky, mířící k nám. Ezrimu se zablyštil temně šedý meč v rukou. "Nathe?" Žádná odpověď. Ezri se mě pokusil posunout za sebe, ale já jsem stála pevně na místě s vlastním mečem v rukou. Ezri to zkusil znovu. "Nathanaeli?"

"Ano bráško?" Nathe se s hlasitým praskáním větví vynořil z houští. Oba jsem sklonili meče. Nathe nám věnoval tázavý pohled. "Tohle je snad zbytečný. Dejte to pryč, než si ublížíte."

"Našel si něco?" Zeptal se Ezri a nechal meč zmizet tak rychle, jak se objevil.

"Ano, je to perfektní. Nikdo nás při tom neuvidí."

Už jsem toho měla plné zuby. "Při čem nás neuvidí? Řeknete mi už konečně co tu děláme?"

Ezri mi položil ruku na rameno a spiklenecky se podíval na Natheho. "Naučíme tě létat."