Pád

Kapitola 63.

Zaryla jsem prsty do koberce a zapřela se o zem. Záda jsem měla v jednom ohni. "Zastavte to. Prosím." Kroutila jsem se, kopala a bouchala pěstmi do země. Vše jen, aby to přestalo. Prosím. Bolest zesílila a já znovu vykřikla. Z mého okolí se stal jen rozmazaný obraz a šum. Někdo možná odešel, někdo přišel. Někdo se ptal, co se děje. Já nevím. Nevím! Vzali mě za ruce a pokusili se mě zvednout. Dostavila se další vlna bolesti, silnější, než ta předtím. Znovu jsem zařvala, ale už ne lidsky. Všichni mé ruce pustili a vzdálili se. Cítila jsem, že se objevily i tesáky. Ostatní kolem mě běhali a mluvili. Do očí se mi vehnaly slzy. Pevně jsem zavřela oči a tiskla jsem zuby k sobě. Okolní svět se mi ztratil úplně. Zbyla jsem už jen já a bolest. Pod kůži se mi vkradlo nadpřirozené mravenčení. Podívala jsem se na své dlaně. Kolem prstů mi tančily bledě modré jiskřičky a žíly mi pulzovaly světlem. 

Kolem mě začala proplouvat temná mlha. Zakryla mé okolí a obtáčela se kolem mě jako had. Vytvořila stěny a začala mě uzavírat. Jemně se dotkla mé kůže a začala jí obtáčet, až mě obklopila celou. Zůstala jsem sama ve tmě. Bolest ale zmizela. Omdlela jsem?  

"H-h-haló?"

Můj hlas zmizel v kroutící se tmě. Mlha pomalu houstla a já přestávala vidět. Strach z úplné tmy vyvolal jiskřičky kolem mých prstů. Zůstala jsem jediným světlým bodem. Natáhla jsem ruku a osvětlila si cestu. Po kolenou jsem se plazila dopředu a hledala nějaký záchytný bod. Postupovala jsem, dokud jsem nezahlédla malé světélko. Postavila jsem se na nejisté nohy a vykročila vůči světlu. Čím blíž jsem byla, tím bylo silnější. Vystoupila jsem z mlhy až ke světlu a pohlédla do svých vlastních očí. To není možné. Natáhla jsem prsty a nahmatala hladký povrch. Obyčejné zrcadlo. Musela jsem se zasmát. Kam jsem se to dostala, že mě děsí vlastní tvář? Opřela jsem se o zrcadlo a zhluboka dýchala. To zrcadlo musí někam vést. S jednou rukou stále na hladkém skle jsem vyrazila dopředu. Můj odraz šel poslušně se mnou, dokud mě něco nechytilo za zápěstí.

Vykřikla jsem a vytrhla se. Můj odraz vystoupil ze zrcadla a přeměnil se v uspořádaný oblak mlhy do postavy. Postava začala křičet. Ústa se roztáhla do nepřirozené šíře. Zacpala jsem si uši dlaněmi a zavřela oči. Jen sen. Všechno jsou to jen sny. Bude to brzy pryč. Probudíš se. Křik neustával. Probudíš se! Křik zesílil. 

"Probuď se!" Zařvala jsem v zoufalství, že mi to nějak pomůže. V hlavě mi ten křik přerušil slabý, chraptlavý hlásek. "Já jsem ty a ty jsi já. Jedná je mrtvá, bude i druhá."

"Ne!" Otevřela jsem oči a nastavila tvář postavě. "Ne!" Mlha se dala do pohybu přímo ke mně. Ústa se roztáhla a pokusila se mě spolknout. V moment, kdy mnou prošla, se vše rozplynulo. Mlha zmizela a bolest se vrátila. Já se znovu slabě zhroutila k zemi a začala naříkat. Stáhla jsem ze sebe triko a roztřeseně jsem si sáhla na lopatky. Něco se pod nimi vlnilo. Už to nevydržím. Vzdala jsem to a dala tomu volný průchod. Bolest na moment zesílila, ozvalo se prasknutí a pak se všechen tlak uvolnil.

Následoval pocit, který nešel moc dobře popsat. Bylo to jako... jako kdybych měla nový pár končetin. Napnula jsem svaly na zádech a na obou stranách kolem mého těla se rozvinula křídla.