Pád

Kapitola 41.

"Au! Co děláš?!" Místo odpovědi přišla další rána. "Sakra! Nech toho!" Další rána byla do nohy. Naštvala jsem se a pevně sevřela svůj klacek oběma rukama. Máchla jsem jeho směrem, ale on můj výpad bleskově zablokoval a hned mi uštědřil další ránu. "Dost!"

Ezri se rozesmál a odstoupil. "Takhle se nedožiješ zítřka."

"Přijde ti to vtipný?!"

"Upřímně? Je to spíš k pláči." Zase se začal smát. Musel se otočit, aby se uklidnil a vydechl a já uviděla svou šanci. Pozvedla jsem svůj provizorní 'meč' a vyrazila. Ezrieli se až nadlidskou rychlostí otočil a vyrazil mi klacek z ruky. "Tak tohle už je mnohem lepší." S úsměvem mi mírně pokynul hlavou, abych sebrala svou zbraň ze země. Poslechla jsem a znovu se postavila proti němu. "Tak princezno... nejdřív musíš zaujmout pevný postoj." Předvedl mi jak a já ho napodobila nejlépe, jak jsem mohla. "Pamatuj si, že ti vždycky půjdou po krku. Musíš jim útok oplácet se stejnou zuřivostí." Máchla jsem směrem na jeho bok, ale znovu to skončilo dutým zadunením dřeva. "Útoč mi pokud možno na hlavu. A nikdy neútoč na křídla."

"Proč?"

"Peří anděla není jako ptačí. Je mnohem pevnější a někdy má i ostré konce. Křídla jsou v podstatě zbraň."

"To je každý anděl zabijácký stroj?"

"Ano."

"Výborně..."

Ezri znovu zaútočil a mně se tentokrát podařilo útok odrazit. Zaradovala jsem se a hned jsem dostala ránu do hlavy. "Mohl by jsi alespoň na chvíli přestat?"

"Ne."

Navzájem jsme se mlátili klacky dokud jsem ještě byla schopná stát na nohou. Pak jsem si jen rezignovaně sedla do vysoké trávy a mnula si bolavá místa.

"Máš dost?"

"Mám pocit, že umřu."

"Nepřeháněj... Víš co? Počkej tu na mě a odpočiň si. Za chvíli budu zpátky."

"Kam jdeš?"

"Tajemství." Mrkl na mě a odešel.
Vrátil se až za půl hodiny s košíkem v ruce.

"Kde jsi sakra byl a co to neseš?"

"V autě a odměnu."

"Odměnu? To mi to tak šlo? "

"Ne, byla jsi příšerná. Tohle je za snahu." Posadil se proti mně a z košíku vytáhl dvě plastové krabičky. Sáhla jsem po jedné a otevřela jí.

"Špagety? Ty jsi nám přinesl špagety?"

"Ty je nemáš ráda?"

"Mám... jen... kde jsi jen tak vzal špagety?"

"Když jsi mi slintala na sedačku, zašel jsem je koupit. Slíbil jsem ti nějaké pořádné jídlo." Pousmál se způsobem, který jsem u něj viděla poprvé. Byl to stydlivý úsměv.

"Díky."

Ačkoliv jsem těch špaget do sebe nacpala co nejvíc, hodně jich zbylo. Viděla jsem, že i Ezri má s jídlem potíže. Zírala jsem na kousky masa a dostala nápad. Nabodla jsem kousek na plastovou vidličku a máchla. Ve vteřině maso přistálo Ezrimu na tváři.

"Co to-"

"Odveta."

Pozvedl obočí "Tak odveta... hm..." Nabral do rukou hrst špaget a hodil je po mně. Setřela jsem si omáčku z obličeje a hodila další dávku jídla. Špagetová bitva skončila zachvátem smíchu a zhroucením se do trávy.

S námahou jsem se znovu posadila. "Nesnáším tě."

"Nelži."