Pád

Kapitola 7.

Rychle jsem otevřela oči a lapala po dechu. Co to zase bylo? Co to je za noční můry?

Podívala jsem se na stolek vedle postele. Hodiny ukazovaly půl šesté. Normálně bych vstávala až za půl hodiny, ale teď už nemělo cenu, abych se pokusila o další spánek. Je teprve září a já si na ranní vstávání teprve zvykám. Vylezla jsem z propocených peřin a vypnula budík. V koupelně jsem si opláchla obličej studenou vodou a vyčistila si zuby. Oblékla jsem si modré, potrhané džíny, bílé triko a červenou, kostkovanou košili. Naházela jsem do tašky věci, včetně učebnice chemie, která stále ležela na stole, a seběhla po schodech do kuchyně. Už bylo sedm, ale ostatní stále spali. Zabalila jsem si svačinu do papírového ubrousku a vyběhla ven z domu. Meg bydlela nedaleko, a tak jsme se potkávaly každé ráno cestou do školy.

K jejich domu jsem dorazila docela rychle. Rovnou jsem prošla brankou a zazvonila na dveře. Meg vždy nějakou dobu trvalo, než se dostala z domu. Vždy mě nechávala čekat. Otočila jsem se zády ke dveřím a opřela se o zeď. Na zahradě protějšího domu už byl pan Anderson a sekal trávník. Zamávala jsem mu na pozdrav a on odpověděl širokým úsměvem a pokývnutím. Najednou mým tělem projel nepříjemný pocit. Nahnalo mi to husí kůži. Hned vedle plotu pana Andersona stál nějaký muž. Byl vysoký a na sobě měl černou, koženou bundu. Jen tak tam stál a díval se na mě. Odvrátila jsem pohled. Musela jsem. Z nějakého důvodu nebylo možné se na něj dívat. Začalo mě to opravdu děsit, když se zpoza dveří vyřítila Meg.

"Liz! Liz! Liz!" křičela a vesele poskakovala okolo. Měla na sobě červené tričko a černou sukni. Černé vlasy v culíku poskakovaly společně s ní.

"Ahoj Meg." zavrčela jsem, protože mi její hlasité příchody pokaždé způsobovaly šok.

"Všechno nejlepší! Tady." usmála se a podala mi malinký balíček ovázaný růžovou mašličkou.

"Co to je?"

"Dárek idiote. Rozbal to."

S povzdechem jsem začala trhat papír. Z balíčku mi přímo do dlaně vypadl řetízek. Musel být z oceli. Meg věděla, že nemám ráda stříbro ani zlato. Na řetízku visel malinký přívěsek ve tvaru křídel. Usmála jsem se a objala Meg.

"Díky"

"Není zač! Tak pojď nebo přijdeme pozdě." prohodila a už mě táhla k brance. Když už jsme stály na chodníku, odvážila jsem se podívat k místu, kde tajemná osoba stála. Nikdo tam nebyl. Náhodný kolemjdoucí se na mě podívá a já hned vyšiluju. Jsem víc paranoidní, než jsem čekala.

Došly jsem do školy těsně před zvoněním. Doběhla jsem do třídy, bouchla knížkami a o stůl a posadila se. První hodina začala. Dějepis. Učitelka s brýlemi, uhlazenými vlasy a přísným pohledem začala vyprávět něco o starodávném umění. Tohle byla chvíle, kdy se má únava opravdu projevila. Nemůžu zaostřit na tabuli a nevnímám výklad. Ani jsem se tentokrát nesnažila vypadat, že mě to zajímá. Meg ve vedlejší lavici po mně hodila papírovou kuličku. Prudce jsem se na ní otočila a chtěla jí vynadat, ale ona měla ve tváři tak starostlivý výraz, až mě z toho zabolelo u srdce. Naznačila rty neslyšné 'Co ti je?' a stáhla obočí k sobě. Dělala to vždy, když jí něco trápilo nebo když usilovně přemýšlela. Co jí mám odpovědět? Sama nevím, co se děje. Po chvilce přemýšlení jsem se nezmohla na víc, než pokrčení rameny. Začínala mě bolet hlava. Promnula jsem si spánky a naposledy se pokusila zjistit, o čem učitelka mluví.