Pád

Kapitola 59.

Její těžknoucí tělo vyvíjelo větší a větší tlak na rukojeť nože, kterou jsem ještě stále křečovitě svírala v rukou. Nemohla jsem spustit oči z jejího obličeje. Usmívala se. Na svých rukou jsem ucítila něco strašně studeného. Podívala jsem se dolů a zjistila jsem, že mám na rukou její krev. Konečně jsem pustila nůž a poodstoupila. Černá, ledová tekutina mi pořád odkapávala z rukou. Azrael se pomalu narovnala a pohlédla mi do očí. Sama uchopila rukojeť nože a vytáhla si ho z břicha. Ani sebemenší náznak toho, že by jí to způsobovalo bolest. Nůž těžce dopadl na zem a ona se široce usmála. Tesáky sice zmizely, ale z koutků jí začala vytékat stejně černá tekutina, která zašpinila mé ruce. "Myslíš si, že jsi vyhrála." vycházel z ní pouze slabý šepot, ale i tak mě děsilo každé slovo. "Ale díky tvé hlouposti jsem akorát dosáhla svého." Udělala pár trhavých kroků ke mně. Moje tělo už kompletně rezignovalo. Nemá cenu utíkat. Nemá cenu se bránit. "Takovou dobu jsem tě přemlouvala a přitom...", v krku jí zabublalo při pokusu o smích, "...Přitom jen stačilo tě vyprovokovat." Další dva kroky. "Měla jsi to celou dobu v sobě."

"Co jsem měla v sobě?"

"Instinkt zvířete. Instinkt vraha." Rozběhla se s křikem a mířila přímo na mě. A je to tu. Moje poslední sekundy života. Zakryla jsem si obličej rukama a připravila se na bolestivý střet. Nic se ale nestalo. Azraelino tělo se rozpadlo v desítky krákajících vran, které se rozlétly kolem mě. Pár z nich mě škráblo, či klovlo, v posledním pokuse ze mě něco získat.

Když byli všichni ptáci pryč nastalo tíživé, nepřirozené ticho. Zvláštním způsobem na mě dolehla realita všeho, co se stalo a já se roztřásla. Sedla jsem si do studené trávy a vzhlédla k nebi. Bylo klidné a úplně černé. Nebyly tam žádné hvězdy. Jen měsíc, který zářil velice jasně. Tiše jsem se propadla do vlastního zoufalství, když se z domu začaly ozývat hluboké, pravidelné zvuky. Sebrala jsem to, co ze mě zbylo a vešla dovnitř. Od někud z horního patra se ozývalo zvláštní ťukání. Následovala jsem zvuk nahoru. Čím jsem byla blíž, tím víc se vyjasňoval. Tlukot srdce. Jasně jsem slyšela tlukot srdce, vycházející z ložnice, kde jsem předtím spala. Zastavila jsem se za dveřmi a připravila se. Ať už mě čekalo cokoliv, bez boje mě to nedostane. 

Otevřela jsem a vešla. Na posteli seděla nějaká osoba, zády ke mně. "Haló?" Osoba se postavila a otočila se. Ať už to bylo cokoli, člověk to nebyl. Postava byla sice lidská, ale dlaně to mělo z tmavého stříbra. A stejně tak i oči. Od očí tomu vedly stříbrné žilky ke spánkům, pak přes krk až pod oblečení a pak se zase objevily na rukou. 

Nelidsky jsem zavrčela, aniž bych věděla jak. V mysli se mi zformoval obraz zbraně v podobě velkého, černého meče. Mé vědomí si po té zbrani sáhlo a já ucítila tíhu v ruce. Podívala jsem se a k mému překvapení jsem v pravé ruce držela dlouhý, černý meč. Věc, která stála naproti mně, zřejmě pochopila a vytvořila si vlastní meč ze stříbra. Ze zad tomu vyrazila stříbrná křídla a nad hlavou tomu vznik stříbrný kruh, který vydával jasné světlo. Anděl. Pozvedla jsem svou zbraň a s řevem se vrhla na protivníka. Naše zbraně se střetly a můj mozek přepnul na autopilota. Bila jsem se hlava nehlava. Sekala jsem a kryla rány tak dlouho, dokud se protivník neunavil. Zasadila jsem mu rychlou ránu do boku a úspěšně. Věc zařvala a padla na zem. Odplazila se ke zdi a držela si ránu ze které tekla stříbrná krev. Pozvedla jsem meč a chystala se zasadit poslední, smrtící ránu do protivníkova krku. Máchla jsem, ale mou zbraň zastavila jiná. Tahle byla čistě bílá a v potemnělé místnosti zvláštně zářila. Její vlastník vypadal podobně jako ta věc předtím, jen jeho oči a ruce byly stejně bílé jako zbraň. Bez zaváhání jsem se pustila do něj. Měla jsem jasnou převahu. Tenhle protivník nebyl tak dobrý jako ten předchozí a tak bylo velice snadné ho vyřídit.

Hned jak padl na zem, tak se objevili další. Byli dva. Jeden hodně malý a druhý zase vysoký. Jeden měl krátká světle modrá křídla a ten vysoký měl měděná. V té tmě jeho oči vypadaly skoro až krvavě. Byly mi nějak povědomé... Nečekala jsem až zahájí útok a vrhla se na toho menšího. Strčila jsem do něj a malé baculaté tělo prolétlo dveřmi. Ten druhý máchl měděnými křídly a byl v mžiku u mě. Každou ránu vykryl a pak jsem dostala do hlavy křídlem. Ztratila jsem rovnováhu a padla na zem. Ta věc se sehla a měděnou rukou mě chytila pod krkem. Naklonilo se to blíž k mému obličeji a víc mě to přimáčklo k zemi. Zařvala jsem tomu do obličeje, ale ničemu to nepomohlo.

"Elizabeth!" Ozývalo se to všude po místnosti a já nebyla schopná určit zdroj. Něco se stalo. Svět kolem se rozostřil a zesvětlal. Pak vše znovu upadlo do tmy. "Elizabeth! Probuď se!" 

Probudit se? Já spím? 

Mé okolí se znovu rozostřilo a do očí se mi nahrnulo světlo. Znovu jsem byla schopná jasně vidět. Pokoj byl zalitý světlem a do uší se mi hrnula spousta zvuků. Podívala jsem se před sebe a zjistila, že už se nedívám na příšeru, ale Nathanaelovi do očí.