Pád

Kapitola 23.

Ledový vzduch pálil v plicích a ruce se mi mírně chvěly. Mírně jsem pootevřela oči a okamžitě se mi do hlavy začalo propalovat ostré světlo. Když si mé oči světlu přivykly, zjistila jsem, že zase hledím na ten fádní bílý strop. Pomalu jsem se postavila. Na zemi, asi deset metrů ode mě, ležela schoulená postava v černých šatech. Byla to druhá Elizabeth. Došla jsem opatrnými kroky až k ní. Vypadala zesláble a zdála se mi hubenější než normálně. Mezi jejími trhavými nádechy se ozývalo slabounké vrčení. Otevřela oči tak rychle, až jsem měla co dělat, abych nevyjekla. Zírala na mne koutkem oka a ústa se jí stáhla do posměšného šklebu. ''Lituješ mě?'' Hlas měla skřípavý a prázdný. ''Měla by jsi... Tohle je tvoje chyba.'' Přetočila se na bok a pomalounku se začala zvedat. Při každém pohybu zakňourala jako raňené zvíře a ve mně to vyvolávalo pocit vítězství.

''Ať už jsem udělala cokoli... Jsem na sebe pyšná.'' Poprvé za celou dobu jsem nad ní měla navrch. Druhá Elizabeth už stála na nohou, ale musela se opírat o zeď aby znovu nespadla. Uviděla jsem příležitost jí vše vrátit a nechtěla jsem o ní přijít. Podrazila jsem jí nohy a sledovala jak znovu padá na zem. Ozvala se rána jak obličejem dopadla na zem. Pohled na její bolest mi vyčaroval úsměv na tváři. Elizabeth se zapřela rukama a trochu se nadzvedla. Viděla jsem, jak jí z nosu odkapává krev a tvoří temně rudou loužičku na perfektně bílých dlaždicích. Znovu se pokoušela postavit, tak jsem ji kopla do břicha. A pak znovu a znovu. Zaskučela a převalila se na bok. Upřela na mě ledově chladné oči a začala se smát.

''Čemu se směješ?!'' Měla jsem chuť ji kopnout do šklebícího se obličeje a zlomit jí nos podruhé.

Elizabeth odplivla krev a usmála se tak široce až vycenila krví zašpiněné zuby. ''Která z nás je zrůda teď?''