Pád

Kapitola 58.

Vzdálenost mezi námi překonala neuvěřitelně rychle. V poslední vteřině jsem uskočila a ona narazila do dveří ložnice. Rychle jsem se vzpamatovala a rozběhla se ke schodům. Azrael setřásla své překvapení a znovu přenesla svou pozornost ke mně. Já už byla na schodech a snažila se přijít na to, kde mohou všichni být. Byla jsem si jistá, že mi je v patách, ale už jsem nemohla víc zrychlit. "Ezrieli!" Jedinou odpovědí mi byl další strašný řev. Byla na lovu. Strach pomalu přebíral kontrolu nad mým tělem. Doklopýtala jsem na konec schodů a instinktivně se vydala do kuchyně. Bleskově jsem se rozhlédla po malé kuchyňce. Musím se nějak bránit. Nože. Popadla jsem první nůž, který jsem uviděla. Byl těžký, dlouhý a rukojeť byla chladná, ale pocit zbraně v ruce mi udělal dobře. Azrael vešla do malé místnosti jako stín. I v téhle tmě bylo jasně vidět, že se vítězně šklebí.

Její stále žhnoucí oči pohrdavě pohlédly na nůž v mých roztřesených rukou. "To je ono? To je to, co uděláš? Zabiješ mě?" Chraplavě se zasmála.

Má pravdu. Nedokážu někoho zabít. Dva metry ode mě jsou skleněné dveře na verandu. Kdybych se k nim dokázala dostat... "M-m-možná." Jeden  malý krok blíž.

"Možná? To zní vážně odhodlaně." Širokým úsměvem odhalila tesáky, které jen čekaly až budou moct trhat mé maso.

Další malý krok. "Mám už dost tvého... mučení!" Ještě jeden. A další.

Azrael se podívala na mě a pak na dveře za mnou. "Chceš na čerstvý vzduch?" Několika krátkými, rychlými pohyby byla u mě a chytila mě pod krkem. Upustila jsem nůž a oběma rukama se snažila vymanit z jejího sevření. "Tak půjdeme na čerstvý vzduch." Jediným máchnutím ruky prohodila mé slabé tělo skleněnými dveřmi.

Dopadla jsem na zem společně s pořádnou sprškou skleněných střepů a vyrazila si dech. Lapala jsem po chladném vzduchu noci a snažila se vzpamatovat. Azraelina postava se objevila přímo nade mnou a hleděla na mě jako na švába. "Ty to ještě nechápeš? Já jsem smrt." Kopla mě do žeber a já se schoulila do malého, bezmocného klubíčka. "Jsi tak ubohá..." Povzdechla si a odešla někam za mě. Pud sebezáchovy mi poručil, že tohle je moje šance a já musím zmizet. Překulila jsem se na břicho a začala se plazit směrem zpět dovnitř. Proč tu nikdo není? Proč mi nikdo nepomůže? Azrael za mnou se znovu zasmála. "Neutečeš mi. Nikdo mi neuteče. Nic na světě mi nikdy neuteče.." snažila jsem se jí nevnímat a věnovala jsem všechnu svou sílu pohybu dopředu. Když už jsem byla u prahu a natahovala se přes zuby rozbitého skla, Azrael se vrátila ke mně. Sehnula se a zašeptala. "...nic není nesmrtelné."

Nic smrti neuteče.

Nic není nesmrtelné.

Kromě smrti samotné.

Sebrala jsem všechnu sílu a odvahu která ve mně ještě zbyla a praštila ji loktem do obličeje. Azrael se zapotácela dozadu a o dva kroky ustoupila. V čase, který jsem tím získala, jsem hmátla po noži a postavila se na nohy. Azrael nabrala rovnováhu a vrhla se na mě. Já neváhala a jedním osudovým pohybem jí bodla dlouhý nůž do břicha.

Znovu se ozval ten strašný řev. Ale tentokrát jsem řvala já. Tentokrát jsem byla monstrum s tesáky já. A cítila jsem se úžasně.

Sledovala jsem jak z Azraeliných mizel život a ona se naposledy usmála. "A přece... jsme stejné."

Smrti nikdo neuteče.

Až na mě.