Pád

Kapitola 51.

Slunce už zapadalo, když jsme zaparkovali u malého rodinného domku. Oba andělé vystoupili ale mně Ezri musel pomoct. Nohu jsem měla v jednom ohni a každou chvíli se mi udělalo špatně. Znovu mě podepřel a pošeptal mi do ucha "Už jsme tady. Vydrž prosím." Já přikývla a pomalu jsme se vydali ke dveřím. Vystoupali jsme 3 malé schůdky k černým dveřím s křížem. Nathe se sám pro sebe zasmál a už chtěl zaklepat, když ho těsně předtím Ezri zastavil. "Počkej! Já to vyřídím. Tebe tady neuvidí rádi. Mohli by nás napadnout a já bych se ani nezlobil." Nathanael se přesunul za nás a Ezri zaklepal.

"Hned tam budu!" Ozval se z domu hluboký, ale veselý mužský hlas. Vzápětí se dveře otevřely a vykoukl vysoký, zrzavý chlapec s širokým úsměvěm na tváři. Úsměv však opadl, hned jak uviděl Ezriho a mě. "Co se stalo?"

"Potřebuju tvojí pomoc."

"Jo jasně, pojď dál." Ukázal širokým gestem rukou do domu.

Nathe přistoupil blíž a narovnal se, aby vypadal co největší a i přesto byl asi o hlavu menší. "Smím i já?"

"Ty?!" Zrzek vyrazil proti Nathemu, ale Ezri se mu postavil do cesty. Zrzavý chlapec se teď na nás díval shora světle modrýma očima. Měly barvu oblohy za slunečného dne. "A kdo je ona?!" Ukázal na mě dlouhým prstem. "Ezrieli vím, že jsem ti slíbil pomoc, ale nemůžeš po mně chtít, abych vzal i je."

Na chvíli se mi podlomila kolena a Ezri mě musel chytit kolem pasu, abych neupadla. "Ona je zraněná. Mercury... Já tě prosím. Vím, že žádam hodně, ale přijmi nás. Prosím."

Chlapec se zrzavými vlasy, Mercury, chvíli sváděl vnitří boj a pak procedil mezi zuby "Dobře, ale jestli něco zkusí, neváhám." Ezrieli přikývl a vedl mě dovnitř domu. Zahnuli jsme z hlavní chodby doprava a vešli jsme do útulné, provoněné místnosti. Všude byly květiny a uprostřed velký jídelní stůl. Ve stěně po mé levé ruce byl průchod do kuchyně, ze které vycházel tichý zpěv. Mercury nás obešel a zaběhl do kuchyně. Po chvíli znovu vyšel a za ním šla malá dívka s tmavou pletí a umazaným oblečením od mouky. Mračila se na Nathanaela a pak i na Ezriho. Husté kudrnaté vlasy jí poskakovaly kolem obličeje, jak přejížděla pohledem z jednoho na druhého. Pak se zastavila u mě a celou si mě prohlédla. Když uviděla ránu na mé noze, zděsila se. "To jste nemohli říct dřív, že tu máme raněnou!" Rozhodila rukama od mouky a přiběhla ke mně. Dala ruce v bok a sehnula se, aby si mou ránu prohlédla. "Ty!" Šťouchla Ezrimu do čela. "Odveď ji do obýváku a polož ji na gauč. Ty!" Tentokrát to bylo na Natheho. "V koupelně máme lékárničku. A Mercury?"

"Ano?"

"Ty dej vyvařit jehlu."

Všichni udělali, co měli a já se ocitla na květovaném gauči, aniž bych věděla jak. Dívka, mohlo jí být maximálně dvacet, si klekla vedle mě. Se mnou se svět znovu otočil a já se jen tak tak držela při vědomí.

Dívka ztlumila hlas. "Bylo by pro tebe lepší, kdyby jsi omdlela. Musím ti to vyčistit a zašít a to bude bolet."

"Kdo jste?"

"Já jsem Rachel. Neboj postarám se o tebe."