Pád

Kapitola 2.

Můj vlastní křik mne probudil. Ležela jsem v posteli a táta mne držel za zápěstí jako nějaké kleště. Oba rodiče stáli nad mou postelí se starostlivým až vyděšeným výrazem. Chvíli jsme na sebe takhle zírali, než táta konečně povolil sevření a mně konečně mohla proudit do rukou krev. První promluvila máma "Jsi vzůru zlatíčko?". Povzdychla jsem si a posadila se. "Ano, je mi dobře. Byla to jen noční můra. Ne, vážně nic nechci. Radši běžte spát." Bylo to trochu drzé, ale vážně jsem neměla náladu na psychologický rozbor výkyvů nálad, zvláštního chování a nočních můr. Odpovědí mi byl pouze tátův káravý pohled a mámin povzdech s přikývnutím. Pak se rodiče zvedli a tiše odešli z pokoje. Plácla jsem hlavou do propoceného polštáře a zírala do stropu. Noční můry jsem mívala neustále, ale tahle byla jiná. Byla... Byla tak reálná. Teda až na nekonečnou chodbu a zdi, co se objevují během vteřin. S povzdechem jsem zavřela oči a ihned usnula.

Ráno mě vzbudil telefon. Volala mi babička "Ahoj Elizabeth! Jen jsem ti chtěla popřát vše nejlepší k narozeninám" Následoval seznam věcí, které mi ještě přeje, ale já jsem ji moc neposlouchala. Rozmrzele jsem jí poděkovala a vyhrabala se z postele. Po návštěvě koupelny jsem se šla dolů nasnídat. U stolu už seděla mamka s bráškou a jedli palačinky.

"Kde je táta?" zeptala jsem se mamky stále ještě mrzutá kvůli brzkému probuzení.

"Taky ti přeju dobrý ráno... Musel do práce."

"V sobotu?"

"Bohužel. Nikdy mu nedají pokoj."

Odpověděla jsem jen zabručením. Došla jsem ke kuchyňské lince, nalila si čaj a vzala si jednu palačinku. Když jsem se posadila ke stolu, bráška se rozzářil a podal mi vlastnoručně dělané přáníčko. Byla na něm namalovaná velká šestnáctka a všude byly třpytky.

"Díky Dane!"

"Nemáš zač."

Zamumlal s plnou pusou. Danielovi bylo teprve devět, ale měl už víc rozumu, než někteří moji spolužáci. Podívala jsem se na mámu a ta rty neslyšně naznačila Všechno nejlepší . Místo poděkování jsem přikývla ausmála se. Dárek už jsem dostala před týdnem a oslavu taktéž, takže dnes žádná sláva nebude.

Když jsme dojedli, mamka uklidila talíře a já se rozhodla jít ven. Bydleli jsme na kraji města, hned vedle nádherného lesa. Moc ráda tam chodím a dnes neudělám nic jiného.

Vydala jsem se po prašné cestě a pozpěvovala si jednoduché melodie, které nás učili ve škole, když jsme byli mladší.