Pád

Kapitola 42.

Když jsme se doplahočili do auta, bolel mě každý sval.

"Mám pro tebe dobrou zprávu. Předpokládám, že dorazíme do našeho cíle už zítra večer."

"Skvěle!"

Ezri nastartoval. "Jen doufám, že se nám dnes podaří najít nějaký motel."

"Jo, to já taky..."

Tentokrát jsme měli štěstí a opravdu narazili na motel hned jak se setmělo. Vystoupili jsme, Ezri mi hodil tašku, kterou vytáhl z kufru a sám si jednu vzal.

"Co to je?"

"Naše věci. Alespoň to nejnutnější." Otočil se a vešel do budovy. Následovala jsem ho a ocitla se na recepci. Za pultem stála chlapec asi v mém věku, možná starší, a četl si. Měl temně černé, rozcuchané vlasy a když se na nás podíval, zazářily mu hnědé oči s podivně rudým nádechem. Vřele se usmál "Přejete si?"

Ezri odložil tašku a vytáhl peněženku. "Potřebovali bychom jede-"

"Dva. Dva pokoje pro jednu osobu."

Nechápavě se na mě podíval. "Ne, potřebovali bychom jeden pokoj se dvěmi oddělenými postelemi."

"Ne, já bych radši dva pokoje."

"Ale-"

Mladík nás chvíli pobaveně pozoroval, ale pak se do toho vložil. "Jestli dáma chce svůj pokoj, tak asi má důvod."

Ezrieli si pro sebe zavrčel. "Tak dva pokoje, prosím."

Mladík se na mě vítězně usmál a já mu úsměv oplatila. Z nějakého šuplíku vytáhl dva klíčky a podal nám je. "Pokoje 5 a 6." Ezri zaplatil stále ještě zamračený. Chlapce to přinutilo ještě k zářivějšímu úsměvu. "Díky a doufám, že se vám budou pokoje líbit." Ještě jednou se na mě podíval téměř rudýma očima a pak se vrátil ke čtení.

Já s Ezrim jsme vyrazili potemnělou chodbou najít své pokoje. Já měla klíče od pokoje číslo 5 a tak jsem zastavila jako první. Odemlka jsem a vešla. Pokoj měl pestrobarevné tapety a na podlaze byl starý prošlapaný koberec. Postel byla špatně ustlaná a přehoz špinavý.

"Žádná sláva..."

"Lepší než spát v autě." Ezri se protáhl dveřmi kolem mně a posadil se na postel. "Co to bylo za scénu? Jak tě mám hlídat, když nejsem s tebou?"

"Trošku to dramatizuješ."

"Vážně? Jak mám vědět, že se nepokusíš zase utéct?" Postavil se a pomalu šel ke mně. "A i když se nepokusíš utéct jsou tu ti andělé, co mají za úkol nás zlikvidovat. Nasazuju krk, abych tě ochránil a ty stále nějak protestuješ. Proč?"

"Já neprotestuju. Já... jen... jen jsem chtěla trochu soukromí. To je vše."

"Hm..." Promnul si oči. "Promiň, jsem unavený. Půjdu si lehnout. Pokus se neumřít, když tu nebudu." Věnoval mi ještě jeden chabý úsměv a odešel.

Možná měl pravdu. Asi mu to vážně ztěžovala. Ale teď jsem byla moc unavená na to, abych o tom přemýšlela. Vytáhla jsem z tašky nějaké tepláky a volnější triko a vešla do koupelny. Ta, k mému překvapení, vypadala o dost lépe než zbytek pokoje. Svlékla jsem se a uviděla kolik škody, na mém těle, poslední dny napáchaly. Modřiny, podlitiny, škrábance a zbytky krve, kterých se mi ještě nepodařilo zbavit. Povzdechla jsem si a odvrátila zrak od sebe samé. Dala jsem si dlouhou sprchu a šla spát.