Pád

Kapitola 32.

Poklidně jsem otevřela oči a zkontrolovala kolik je hodin. Mám ještě dvě hodiny, než zazvoní budík. Včera večer, potom co Thomas a Ezrieli odešli, jsem si udělala úkoly, povečeřela s rodinou a pak šla hned do postele. To, jak jsem byla teď odpočatá, silně kontrastovalo s tím, jak jsem byla v posledních dnech unavená. Konečně jsem se pořádně vyspala. Spala jsem! Opravdu jsem spala. Posadila jsem se na posteli a snažila se potlačit smích. Tentokrát nepřišla žádná noční můra, žádná druhá Elizabeth. Možná, že je celou tu dobu způsoboval Ezrieli. Potkala jsem ho ve stejný čas, jako sny začaly a teď když je pryč, tak i skončí. Představa, že by se už neobjevily byla lákavá, ale fakt, že už bych Ezriho nemohla potkat se mi nelíbil. Spustila jsem nohy na zem a položila si hlavu do dlaní. Měla jsem mokré ruce a železitě páchly. Znechuceně jsem se odtáhla a podívala se na ně. Krev. Byly celé špinavé od krve. Rychle jsem vyskočila na nohy, jako bych před tím mohla utéct. Přeběhla jsem do koupelny a rozsvítila. V zrcadle jsem viděla svůj příšerný odraz. Krev sahala až k loktům a byla i na mé noční košili a ve vlasech. Panika pohltila mé tělo a já neslyšela nic než tlukot svého srdce. Co jsem udělala? Komu jsem ublížila? Po téhle otázce, kterou jsem si položila, se mé nohy daly do pohybu. Doběhla jsem až ke dveřím Danielova pokoje a potichu je otevřela.

"Dane? Daníku?" Došla jsem k posteli a odhrnula peřinu. Postel byla prázdná. "Danieli!" Rychle jsem se otočila, rozrazila dveře a vyběhla zpět na chodbu. Sprintovala jsem chodbou směrem do ložnice rodičů. Zastavila jsem se před dveřmi a zírala na kliku. Položila jsem na ni svou zakrvácenou, třesoucí se ruku a zmáčkla. Uvnitř na mě čekal pohled na klidně spící rodiče a brášku namačkaného mezi nimi. Srazila mě vlna úlevy a nahlas jsem si oddechla. Opustila jsem ložnici a snažila se vymyslet, co dál. Stále ve vzduchu visela otázka, komu jsem vlastně ublížila. Ublížila jsem vůbec někomu? Třeba je tohle všechno jen další noční můra. První co udělám je, že se umyju. V koupelně jsem ze sebe shodila zakrvácenou košili a dala si dlouhou sprchu. Nemohla jsem odtrhnout oči od toho, jak voda smíchaná s krví odtéká pryč. Když jsem byla hotová vrátila jsem se do pokoje a vzala telefon. Musím zavolat Ezrimu. On je teď jediný, kdo mi může pomoci. Zadala jsem číslo z lístečku, který mi předtím dal a nechala to vyzvánět. Nezvedal to. Vyčerpaně jsem se posadila na postel. Zatočila se mi hlava a já se svezla na podlahu.

Znovu mě probudil pípající budík. Ležela jsem obličejem na podlaze. Musela jsem omdlít. Postavila jsem se a svět se se mnou znovu zatočil. Musím do školy i přes můj stav. Musím se vidět s Ezrielim.

Převlékla jsem se a prokličkovala domem, tak abych nepotkala nikoho z rodiny. Venku byla zima a všude se vznášela mlha. 

Cestou jsem potkala Meg. Znovu se chovala divně, ale nebyla jsem v pozici, kdy bych mohla soudit něčí chování. Celá cesta proběhla v tichu. Obě jsme byly zabrané od svých myšlenek. Jakmile jsem vešla do školy, zavládlo v mé hlavě ticho. Viděla jsem, jak okolo pobíhají mladší děti, jak starší tvoří skupinky u skříněk, ale všechen ruch jsem ignorovala. Potřebovala jsem najít Ezriho. Protlačila jsem se davy až do třídy. Nikde nebyl. A ani Thomas nebyl na svém místě. Rychle jsem zahnala znovu narůstající paniku. Stále ještě byla naděje, že přijdou do hodiny. Posadila jsem se a čekala. Téměř jsem hypnotizovala hodiny, jako bych tím mohla získat čas. Zazvonilo a já už se panice neubránila. Zatočila se mi hlava a zvedl žaludek. Hned jak přišel učitel, omluvila jsem se, že musím naléhavě do koupelny. Na chodbě jsem však nabrala směr k východu. Potřebuji pomoc a to je teď důležitější, než škola. Kam ale půjdu? Meg mi teď nepomůže, ani se mnou nemluví, Ellen také nepřichází v úvahu a Ezrieli je pryč. Thomas je teď mou jedinou nadějí. Ellen říkala, že má byt s kamarádem nedaleko od školy. Nezbývá mi nic jiného, než se vydat tam.

Po chvilce prohledávání různých zvonků na sídlišti jsem to konečně našla. Ještě jednou jsem se pokusila dovolat Ezrimu, to však bylo znovu neúspěšné a tak jsem zazvonila. Žádná odezva. Zkusila jsem to znovu. Nic.

"Hledáš někoho děvče?"

Za mnou stála postarší paní a snažila se dostat do domu. Bránila jsem jí v cestě. Uhnula jsem a napadlo mě, že bych se s její pomocí mohla dostat dovnitř. "Vlastně ano... Můj kamarád je nemocný, tak se chci podívat, jak se mu daří. Jmenuje se Thomas. Nevíte jestli je doma?"

"To nevím drahá, ale myslím, že jeho rodina bydlí hned ve třetím patře. Pojď, pustím tě." Dáma mi podržela dveře a já mohla vejít. Poděkovala jsem a rozběhla se po schodech. Doběhla jsem do třetího patra a pozorně sledovala cedulky se jmény nájemníků na dveřích. Našla jsem správné dveře a začala na ně bušit. Stále se nikdo neozýval. Nikdo nebyl doma.

"Sakra!" Zaklela jsem a praštila do dveří. Ty se k mému překvapení skřípavě pootevřely. Mírně jsem do nich strčila, aby se otevřely úplně a vešla. "Haló? Thomasi?" Cítila jsem se provinile, že takhle někomu lezu do bytu, ale nemám na výběr. Byt byl malý a jednoduchý. Na podlaze se všude válely ponožky a trika. Sem tam jsem i zahlédla obaly od brambůrků. Zahnula jsem do uzoučké chodby, která musela vést k ložnicím. Chodbou se vznášel podivný zápach. Stoupla jsem si hned před první dveře na chodbě a sáhla na kliku, připravená je otevřít. Ruka mi však z kliky sklouzla po něčem vlhkém. Další krev. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelným tempem. Vtrhla jsem do pokoje a našla Thomase. Jeho bezvládné tělo leželo v krvi.