Pád

Kapitola 29.

Ezrieli seděl na mém psacím stole v tureckém sedu, s podepřenou hlavou a nepřítomně mě sledoval. Byly dvě hodiny ráno a můj mozek se dožadoval spánku.

"Už jsi deset minut nic neřekl. Budeš tady sedět celou noc?"

"Ano"

"Ale... to nejde. Měl bys odejít."

"Nemůžu, musím tě pohlídat. Ale neboj... budu potichu."

Představa, že mě ve spánku sleduje cizí týpek, se mi nezamlouvala. "Ezri, nemusíš mě hlídat. Kdyby se něco přihodilo zavolám a-"

"Zamítá se."

"Nemůžeš tu zůstat! To nejde. Jsi pro mě cizí a nemůžu tě nechat sedět tady na stole."

"Ty mi nedůvěřuješ?" Jeho výraz najednou posmutněl. Položil si obličej do dlaní a promnul si oči. "Už ti někdo řekl, že jsi nevděčná? Dělám všechno proto, aby jsi mi důvěřovala. Sám se vystavuji nebezpečí, když ti vykládám o andělech a ukazuji ti křídla. Myslíš si, že je to jen tak?" Možná se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, že mu slábne hlas. "Všichni jsme vyhnanci. Každý padlý anděl je považován za zrůdu. Lidmi i vlastním druhem. Proto si musíme pomáhat a důvěřovat si, protože teď nemáme nic jiného, než jeden druhého."

Takové přiznání jsem nečekala. V hlavě se mi usadil pocit viny.

Ezrieli pokračoval "Myslíš si, že pro mě je to jednoduché? Jsem unavený z toho jak si pořád stěžuješ, jak odmítáš všechno, co ti chci dát? Vlastně tu pořád sedím, jen protože vím, jak těžké to je."

Najednou jsem ho viděla úplně jinak. Připadal mi zranitelný. "Omlouvám se. Nenapadlo mě, že bych ti tím mohla ublížit."

"Já se omlouvám. Nemůžu si dovolit tahat sem svoje osobní traumata." Slezl ze stolu a došel znovu ke mně. Posadil se vedle mě, zapřel si lokty o kolena a podepřel bradu. "Na tohle začínám být starý."

"Není ti šestnáct?"

"Ne"

"Chci vědět kolik ti je?"

Pousmál se a mírně nahnul hlavu, aby na mě viděl. "Ne"

Chvíli bylo mezi námi ticho, než se Ezrieli vrátil k původnímu tématu. Tentokrát už v tom však nebyl rozkaz, ale prosba. "Elizabeth, musím tu zůstat. Bylo by neskutečně nezodpovědné tě tu nechat, když je něco jinak. Je to pro tvoje bezpečí."

"Dobrá tedy, ale jestli se něco stane a budeš to mít na svědomí, tak..."

"Nic ti neudělám." Pomalu se zvedl a sundal si svou koženou bundu. Přešel na druhý konec místnosti a posadil se do židle. Zavřel oči a jeho tvář se uvolnila. Chvíli jsem sledovala jak klidně oddechuje. Když takhle spal v obyčejném triku a kalhotách, vypadal jako úplně normální kluk. Jenže já věděla svoje. Lehla jsem si a po chvilce jsem usnula.