Jel rychle a agresivně. Prsty nervózně poklepával na volant a pořád kontroloval zpětná zrcátka. Na mě se ani jednou nepodíval, skoro jako by předstíral, že tam nejsem. Přišla další zatáčka a on jí projel tak prudce, že jsem se musela chytit dveří, abych se udržela v sedačce. V hlavě se mi hemžilo asi milion otázek, ale vyslovit nějakou mě stálo dost odvahy. "Proč-"
"Neptej se. Nic neříkej. Potřebuju se soustředit, jestli se z toho máme dostat živí."
"Takže mi to potom vysvětlíš?"
"Ty vážně neumíš mlčet, že ne?" Na vteřinu odtrhl oči od silnice, jen aby mě pokáral pohledem. "A ne nevysvětlím. Nejsem tu od toho, abych ti dělal chůvu, jako bratříček Ezrieli. Prostě mlč a užívej si dýchání, protože za chvilku by jsi už dýchat nemusela."
Nadechla jsem se a pootevřela pusu, připravená se ptát i přes jeho zákaz. Nathanael se natáhl po knoflíku rádia, zapl ho a zesílil. Vzdala jsem to a zahleděla se na vozovku před námi. Bílá středová čára mi rychle ubíhala před očima a tvořila dojem vlnícího se hada. Na silnici se objevil výmol a my do něj přímo vjeli. Nadskočila jsem a praštila se do hlavy o střechu auta. "Nemůžeš alespoň zpomalit?! Nikdo za námi není!"
"Což je dost podezřelé. Měli nás už dávno dohnat. Máme až podezřele moc velké štěstí."
"Jak by nás mohli dohnat. Žádné auto nás nedožene, když se tak ženeš!"
"Auto! Tobě ještě nedošlo, že ty křídla nejsou ozdoba?!"
Na to jsem vůbec nepomyslela. Andělé létají. Kdyby nás Devecia dohnala, tak už se jí nezbavíme. Další ostrá zatáčka, zadní kola se dostala do smyku a mně se zvedl žaludek. "Pokus se nás nezabít. Celá tvá záchraná akce bude k ničemu, jestli tu umřu."
Nathanael se hlasitě zasmál. "Já tu umřít nemůžu. A být tebou zavřu zobák nebo to vezmu do nejbližší zdi i s tvým smrtelným zadkem."
ČTEŠ
Pád
ParanormalChci, aby jste si představili, že máte někoho v hlavě. Ten někdo jste vy a zároveň i nejste. A když se ten někdo objeví ve vašich nočních můrách a začne vám ničit život, vy s tím nemůžete nic udělat. Mě před takovou osobou zachránili andělé. Ale zár...
