Pád

Kapitola 60.

"Elizabeth!" Nathanaelovy temně rudé oči byly plné naprostého zděšení a hrůzy. Jeho ruka mi stále bolestivě svírala hrdlo. Praštila jsem ho do ruky v pokusu se osvobodit. Ale tím jsem jen způsobila, že mě přitlačil víc na zem a kompletně mi přiškrtil přívod vzduchu. "Slyšíš mě?!" Myslí, že jsem ještě pořád mimo.

"Jsem... jsem... vzhůru."

Nathe mě pustil a těžce se posadil vedle mě. Rozkašlala jsem se a převalila se na bok. Všechno mě strašně bolelo. Podepřela jsem se lokty a rozhlédla se. Nathe teď seděl s hlavou svěšenou a křídly rozloženými kolem sebe. Těžce oddechoval a vypadal vyčerpaně. To, co jsem ale viděla, když jsem pohlédla za něj, bylo mnohem horší. Marcury ležel na zemi se sněhobílými křídly roztaženými do plné šíře a nehýbal se. Na druhé straně místnosti seděl, zády opřený ke zdi, Ezrieli. Držel si bok na kterém měl velkou krvácející ránu. Byl bledý v obličeji a odrostlé vlasy měl slepené potem. Rachel jsem nikde neviděla. No jistě... Vyrazila jsem s ní dveře. Tohle jsem jim udělala já. Donutila jsem se posadit i přes neskutečnou bolest v zádech. "Co... co se stalo?"

Nathe se zasmál, ale nebyl v tom ani náznak štěstí či veselí. "Azrael se nás pokusila všechny povraždit. To se stalo." 

Azrael ne. "To ale... byl to jen sen."

Nathe se na mě podíval. "Já ti teda nevím... Ale tvoje sny působí dost reálnou škodu." V hlavě se mi můj sen odehrál znovu jako film. Ale místo příšer jsem bojovala s přáteli.

Rachel vešla do místnosti a klekla si k Mercurymu. Změřila mu puls na krku a viditelně si oddechla. "Je jen v bezvědomí." Pak došla za Ezrim a pomohla mu na nohy.  Po čele jí stékal pramínek krve. Taky moje práce. Oba odešli aniž by se na mě podívali. Nathe se zvednul, doslova si přehodil Mercuryho vysokou postavu přes rameno a někam ho odnesl. Jak jsem jim to mohla udělat já? Vždyť ani neumím bojovat. Zvedla jsem se a vyšla z místnosti. Následovala jsem Ezriho sténání spolu s nádavkami, které musely pocházet od Rachel. Sešla jsem schody a zastavila se v jídelně. Ezrieli seděl na stole a Rachel mu zašívala ránu. Nikdo si mě nevšímal dokud jsem si neodkašlala. Pak se všechny pohledy strhly ke mně.

"Já... omlouvám se."

Ezri si povzdechl a jeho pohled zněžnel. "Není to tvoje chyba. Bojovat o kontrolu nad svým tělem s andělem smrti by bylo moc i na nás."

"Ale... to... ona to... nebyla."

"Co tím myslíš?"

Nikdo z nich nechápal až na Natheho. Viděla jsem mu to na očích. Začal přecházet po místnosti. "Tím myslí, že to byla ona, kdo nás napadl. Nikdo nad ní kontrolu nepřebral." Koutky mu cukaly ve zvráceném úsměvu.

"To by přece..." Ezri vypadal z části zmateně a z části ublíženě. "Proč by jsi to dělala?"

Do očí se mi draly slzy. "Já... byla to noční můra. Myslela jsem, že mi chcete ublížit. Ani jsem nevěděla, že jste to vy." Rachel se sebrala a odešla i s Nathem do vedlejší místnosti za Mercurym a já zůstala sama s Ezrim. "Nepoznala jsem tě."

"Já vím." Díval se na mě, jako bych byla důvodem všech jeho problémů. A asi jsem vážně byla.

"Tak proč se na mě takhle díváš?"

"Jak?"

"Vyčítavě."

"Já ti nic nevýčítám. Jen..."

"Jen co?"

"Mě jsi málem zabila... Ale Nathanaela jsi poznala."