Pád

Kapitola 47.

Zastavil se těsně přede mnou a předklonil se. Naše obličeje dělily pouhé centimetry. Dívala jsem se mu přímo do rudých očí. Nic neříkal a meč v jeho rukou zůstával v klidu.

Napadni ho. Azrael se ozval v mé hlavě. Znělo to jako rozkaz.

Chce tě zabít! Varování.

Zachraň nás. Prosba. Anděl ve mně se bál stejně tak, jako jsem se bála já.

Prosím.

Srdce se mi rozbušilo a svaly napjaly. Nemám jak utéct, ale nechci zemřít bez boje. Nemám co ztratit. Mírně jsem zaklonila hlavu dozadu a pak udeřila čelem do Nathanaelova. Ten bolestí zaskučel a zapotácel se dozadu. Když znovu nabral rovnováhu, rozesmál se. "Takhle se mi líbíš!" Rychlými kroky se vracel zpět ke mně. Víc už jsem nezmohla.

Nemáš svázáné nohy.

Pohlédla jsem dolů a zahýbala nohou. Byla to pravda. Nathanael už byl dost blízko a tak jsem ho neporaněnou nohou kopla do lýtka.

Nathaneal uskočil. "Víc neumíš?"

Zhoupla jsem se dopředu na nohy a pravou nohou mi projela neuvěřitelná bolest. Vykřikla jsem, ale adrenalin v mé krvi mě poháněl dál. Otočila jsem se a praštila Nathaneala židlí, kterou jsem k sobě měla stále přivázanou. Ani jeden jsme neudrželi rovnováhu a padli jsme na zem vedle sebe. On však, na rozdíl ode mě, k sobě neměl přivázanou židli. Rychle vyskočil na nohy a sáhl po mé židli. Zvedl mě, i s tou židlí, a znovu mě posadil do vzpřímené polohy. Na čele měl malou ranku, ze které mu tekla krev přímo do oka. Široce se usmál a oddechl si. Znělo to jako výsměch. Jeho oči teď měly stejnou barvu jako jeho krev. "Tohle vůbec nebylo špatné." Zvedl meč k mému hrdlu. "Bojovala jsi hrozně, ale odvaha se cení." Přitiskl špičku meče na tepnu na mém krku a naklonil se k mému uchu. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho rty, jak se dotýkají mého ucha. "Teď mě musíš pozorně poslouchat. Udělám teď něco, čeho budu navždy litovat. Hned jak to udělám, budeš muset jednat rychle. Buď připravená k boji a poslouchej mě na slovo. Jestli tohle splníš, tak se z toho možná dostaneme živí." Nechápala jsem. Odtáhl se a špičkou meče sjel po mé hrudi až k ruce a pak jedním rychlým pohybem přesekl lana na mém zápěstí. Stejný rychlý pohyb zopakoval u druhého zápěstí a já byla volná. Vzal mě za ruku a vytáhl mě do stoje. "Jdeme!" Táhl mě za sebou a já mu se svým kulháním sotva stačila. Vykopl staré dveře a před námi se odhalilo tmavé schodiště. On už ho vybíhal, ale já nemohla. Adrenalin vyprchal a bolest byla moc silná. Sesunula jsem se podél stěny a šly na mě mdloby. Nathanael se v půlce schodiště otočil. "To si ze mě děláš legraci." Vrátil se, nechal zmizet meč stejně rychle, jako se objevil a vzal mě do náruče. "Jestli mě kvůli tomuhle zabijou..." Rychle vyběhl schody, proběhl nějakým domem a vyrazil přední dveře. Donesl mě až k nějakému autu a pak mě postavil na zem. "Nasedni si. Hned!"

"Kam pojedeme?!"

"Za tvým přítelíčkem. Sedej!" Oběhl auto a sedl si za volant. Já si také opatrně nasedla a tím jsem svěřila svůj život do rukou nepřítele.