Pád

Kapitola 28.

Zalapala jsem po dechu a rychle otevřela oči. Stále jsem měla pocit že cítím štiplavý zápach kouře a žár ohně na kůži.

"Co jste řešily tentokrát?"

Srdce se mi na vteřinu zastavilo. Prudce jsem trhla hlavou za hlasem a ztuhla, když jsem uviděla, jak v rohu někdo sedí. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla křičet, abych vzbudila rodiče, ale postava ke mně přiskočila a zakryla mi pusu dlaní. Teď už jsem ho poznala. Ezrieli.

"Klid ano? Jsem to jen já." Pomalu dal ruku dolů, ale byl stále ve střehu pro případ, že začnu křičet.

"Co tu sakra děláš?!" Měla jsem co dělat, abych ho neseřvala.

"Četl jsem si." prohodil, jako by se nic nedělo a palcem ukázal na otevřenou knihu za sebou. "Vypadáš děsně, jen tak mimochodem..."

Sáhla jsem po polštáři a vzala ho s ním po hlavě. "To si snad děláš legraci! Můžeš mi laskavě říct, co děláš v mém pokoji uprostřed noci?"

"To patří k ochraně a pomoci s nadpřirozenými schopnostmi. Touhle dobou se sny začínají měnit a toho se musíme chytit."

"O čem to sakra meleš?! Jak jsi se vůbec dostal dovnitř?"

"Oknem... To teď ale není důležité."

"Ano je to důležité!"

"Ty jsi tak nechápavá." Vydechl, zvedl se a pak dramaticky padl na postel vedle mě.

"Ezrieli?" Žádná odpověď. Jen ležel a ani se neobtěžoval otevřít oči. Po chvíli ticha jsem to zkusila znovu. "Ezri co to děláš?"

"Umřel jsem únavou z tvých otázek."

"Ještě chvíli si budeš takhle koledovat a slibuju, že mrtvý budeš. Proč jsi vlastně tady."

"Potřebuju, aby jsi mi řekla o tvém dnešním snu. Jak jsi se cítila a co se stalo."

"Dneska to bylo jiné než obvykle..."

"Ano... proto jsem tady. Tak povídej."

"No v těch snech je dívka. A ona vypadá stejně jako já a-"

"Ano tuhle část přeskoč. Vím, jak to běžně u vás nováčků chodí."

"Tak dobře... Prostě tentokrát jsme nebyly na chodbě blázince, ale v nějaké tělocvičně. A mluvila o... zabíjení a kontrole a pak..." Nezvládla jsem to a rozbrečela se.

"Cože říkala? A jaká chodba blázince?" rychle vyskočil na nohy a začal pochodovat po místnosti "Tohle je špatně... Tohle je hodně špatně a... Co to děláš?"

Mezi tichými vzlyky jsem ze sebe drala slova jen težko "Co dělám? Jak jako co dělám?"

"S očima a pusou a... tak. A proč tak divně pískáš?" Sledoval mě a vypadal jako zmatené dítě.

"Myslíš pláč? To lidi dělají..."

"Aha... nech toho."

"Já... prostě pokračuj. Co je špatně?"

"Ty sny nemají být noční můry. Máš být na příjemném místě a ten druhý, anděl v tobě, má být přívětivý. Máte smlouvat podmínky dokud nejsi připravená a nestanete se jedním."

"Ale ona mě jen mučí."

"Co jsi zač Elizabeth Hooperová?"