"Chci jít domů." Od celé věci s křídly uběhly dva dny a teď jsme všichni tiše leželi naskládaní na posteli. Mercury se vzpamatoval docela rychle. Momentálně ležel roztažený u nohou postele. Rachel se občas zvedla a zkontrolovala stav mých zad. Ezri ležel namáčknutý na mně a za ním Nathe.
"Co jsi říkala?" Nathe vydechl z polospánku.
Ani nevím, jak jsme se do téhle pozice dostali. Celé dva dny jsme řešili má křídla a sestavovali plán. Neměli jsme ale nic a tak jsme se jen různé poflakovali v domě, který fungoval jako zdánlivě bezpečný úkryt. "Řekla jsem, že chci domů."
Mercury se zavrtěl. "To my všichni. Ale už se dávno vrátit nemůžeme."
"Nemyslela jsem Nebe." Nebe mě nezajímá. Chtěla jsem zpět do našeho domu. Za svými rodiči, přáteli, za svým malým bráškou. "Chci za svou rodinou."
Nathe si povzdechl. "Já bych toho chtěl..."
"Drahá, sama víš, že se vrátit nemůžeš." Rachel to podala tak jemně jak jen mohla, ale stejně to bolelo.
"Proč ne?"
Ezri se mě lehce dotkl prsty. "Protože bys mohla přijít o všechny. Přivedla bys na ně zkázu."
"Už se nikdy domu nevrátím?"
Ticho.
"Zůstanu na vždy bez domova... bez rodiny."
Nathe si protáhl ruce a posadil se. "To také není úplná pravda." Všichni se na něj podívali, ale on se soustředil jen na mě. "Máš nás." Někdo se uchechtl, ale já viděla, že tentokrát Nathe mluví vážně. "Jsme v tom všichni společně. Přece jen jdou po každém z nás. Nemáme nikoho, než jeden druhého." Teď už ho tiše a s vážností poslouchali všichni. "Jsme v podstatě rodina. Sice jsme ta nejdivnější rodina, kterou znám, ale..."
Větu za něj dokončil Ezri "ale funguje to..."
"...tak nějak..." dodal Mercury.
ČTEŠ
Pád
ParanormalChci, aby jste si představili, že máte někoho v hlavě. Ten někdo jste vy a zároveň i nejste. A když se ten někdo objeví ve vašich nočních můrách a začne vám ničit život, vy s tím nemůžete nic udělat. Mě před takovou osobou zachránili andělé. Ale zár...
