Pád

Kapitola 19.

Vypadla jsem ze třídy, hned jak zazvonilo. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Hodila jsem věci do skříňky a vydala se do šaten u tělocvičny, které by touhle dobou měly být prázdné. Rozrazila jsem dveře, posadila se na lavici a položila si obličej do dlaní. Hlavou mi probleskovaly obrazy a myšlenky. Noční můry, únava, agrese a zvláštní chlapec Chris. A ta bolest. Hrozně mě bolela hlava. Bylo to jako kdyby mi někdo zatloukal dlouhé hřebíky do zátylku a ty pak vyčuhovaly na druhé straně z čela.

''Elizabeth? Jsi v pořádku?''

Prudce jsem se otočila a uviděla, jak za mnou stojí Chris se starostlivým výrazem.

''Proč se sakra zajímáš? Nech mě už konečně být!'' Postavila jsem se a hleděla mu přímo do očí. V tu chvíli starost zmizela a jeho výraz se změnil. Byl to hněv a jeho síla mě opravdu vyděsila. O krok jsem ustoupila a zády narazila do skříně s dresy.

Chris se napřímil, zhluboka se nadechl a zavřel oči, jako by se snažil uklidnit. ''Ocenil bych trochu respektu. Chci ti pomoct, ale s tvým chováním to nepůjde.''

Neudržela jsem se a začala jsem na něj křičet ''Ty mi budeš něco říkat o chování?! Ty jsi ten, co mě sleduje a pak se chová jako kamarád!''

Chris se lehce zasmál, překročil lavici, na které jsem dřív seděla a pomalu došel ke mně. Zastavil se asi metr od místa, kde jsem stála a mě pomalu opouštěla odvaha. Sevřel se mi žaludek a roztřásla se mi kolena. ''Nemůžu se rozhodnout, zda jsi odvážná nebo jen hloupá.''

''Tak a mám toho dost!'' Vyrazila jsem dopředu, vyhnula se jeho mohutnému tělu a chystala se vyběhnout na chodbu. Pak jsem ale ucítila pevný stisk na zápěstí. Chris mě chytil za ruku a prudce stáhl zpátky. Bouchl se mnou o skříň a předloktím, které mi namáčkl těsně pod krk, mi znemožnil jakýkoli pohyb.

Hleděl mi přímo do očí a naše obličeje dělily pouhé centimetry. ''Tak teď mě dobře poslouchej. Nemáš sebemenší tušení, kdo jsem a čeho jsem schopný, tak se mnou laskavě přestaň jednat takhle. Jsem tu, abych ti pomohl. Tak projev trochu vděčnosti.'' Při posledních slovech téměř vrčel.

''S čím mi pořád chceš pomáhat? Jsem v pořádku.'' Jeho ruka přitlačená na mém hrudníku mi znemožňovala volné dýchání.

Chrisovi přes obličej krátce přeběhl zlověstný úsměv. ''Vážně?'' Volnou rukou mě vzal za bradu a otočil ji směrem, kde bylo zrcadlo. Uviděla jsem svůj odraz a ztuhla. ''Co vidíš?'' Zašeptal mi Chris do ucha a já cítila jeho horký dech na tváři. Pak jsem mu roztřeseným hlasem odpověděla ''Moje oči... svítí.''