Pád

Kapitola 3.

Když jsem konečně došla k lesu a našla si svou vyšlapanou cestičku, rozběhla jsem se. Občas jsem se musela sehnout pod nějakou větví nebo přeskočit kořen, ale i přesto jsem tam běhala moc ráda. Doběhla jsem k potůčku a zastavila se, abych popadla dech. Úžasný klid lesa však přerušilo vyzvánění telefonu. Podívala jsem se kdo volá. Byla to moje nejlepší kamarádka Meg.

Když jsem to vzala uvítalo mne hlasité ''Všechno nejlepší k šestnáctinám Liz!'' Musela jsem se zasmát. Meg byla přesným opakem mě. Veselá, milá a hlavně snílek.

''Počkej, až ti v pondělí dám dárek. To budeš koukat!'' ozvalo se v telefonu a já si uvědomila, že jsem jí do té doby nevnímala.

''Už se těším.''

''Hele co je? Zdáš se mi nějaká skleslá.''

''To nic není... Jen jsem se špatně vyspala.''

''No tak ať nejsi takhle protivná i v pondělí. Už musím jít. Zatím a všechno nejlepší!''

Meg položila telefon dřív než jsem stihla odpovědět. Chvíli jsem se usmívala na obrazovku telefonu a pak ho dala zpět do kapsy. Rozhlédla jsem se kolem potůčku a rozhodla se na chvilku si lehnout na velký balvan, co stál poblíž. Výlezt nahoru nebylo jednoduché a nahoře jsem sebou neohrabaně plácla. Následovalo mé mrzuté vrčení a neobratné pokusy o nalezení pohodlnějšího místa. Když už jsem konečně našla pohodlnou polohu, zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuku vody.

Prudce jsem otevřela oči a polekaně se posadila. Usnula jsem! Rychle jsem vytáhla telefon a zděsila se. Bylo hodně hodin a měla jsem snad deset nepřijatých hovorů od mamky. Zkusila jsem zavolat, ale nevzala to. Rychle jsem napsala zprávu, že jsem v pořádku, a že jsem jen usnula. Seskočila jsem z kamene, oklepala si kalhoty a chtěla jsem rychle vyrazit zpátky, když se za mnou ozvalo hlasité praskání větví. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Ještě jsem se párkrát rozhlédla, ale stále jsem nenacházela známky něčí přítomnosti. Začala jsem svou paranoidní mysl uklidňovat racionálními vysvětleními jako jsou zvířata, když se z nebe sneslo velké pírko. Nikdy jsem takové neviděla. Přistálo mi těšně před nohama a já jsem na něj jen nevěřícně zírala. Bylo skoro stejně velké jako moje předloktí. Bylo nádherné. Sehla jsem se pro něj, abych si ho prohlédla. Když jsem se ho dotkla, bylo překvapivě studené. Jako kdyby bylo z kovu. Mělo i takovou barvu. Byla to jakási směsice stříbrné a temně šedé. Nemohla jsem ho zahodit. Nešlo to. Jako by bylo jen pro mě a já to věděla. Znovu jsem se rozhlédla a pak se, i s pírkem v ruce, vydala domů.