Pád

Kapitola 57.

Pomaličku jsem otevřela oči a hleděla do potemnělého pokoje. Mysl jsem měla stále ještě otupělou po tvrdém spánku. Odhrnula jsem sněhově bílou přikrývku a položila bosá chodidla na ledovou podlahu. Opatrně jsem se postavila a protáhla si ztuhlé svaly. Oknem se zataženými závěsy moc světla nepronikalo. Došla jsem k němu a závěsy roztáhla.

Noc.

Musela jsem spát celé hodiny. Vrátila jsem se zpět a posadila se na okraj postele. Vůbec se mi nechtělo spát, ale nic jiného mi nezbývalo. Lehla jsem si a zadívala se na noční stolek. Něco je špatně. Něco je jinak. Nemohla jsem určit co, ale vyvolalo to ve mně nepříjemný pocit. Zavřela jsem oči a pokusila se to ignorovat. Ale nešlo to. Pocit se usídlil na lopatkách a proměnil se v sílící bolest. Znovu jsem se přinutila otevřít oči a podívat se na stolek. Nic zvláštního. Stále to samé tmavé dřevo. Stále ta samá černá lilie.

Černá lilie?

To se změnilo. Předtím tam nebyla. Rachel ji musela vyměnit za ten kvetoucí kaktus. Ale proč by to dělala? Natáhla jsem ruku k tomu nádhernému černému květu. Na každém okvětním plátku zářily modré tečky. Moje prsty se blížily k té nádheře, ale než jsem se stihla dotknout, vyrušilo mě cvaknutí dveří. Čekala jsem, že dovnitř vejde Rachel. Dveře se pomalu otevřely, ale nikdo tam nebyl. To mě donutilo dostat se znovu na nohy. Přešla jsem ke dveřím, každý sval napjatý.

"Rachel?" Zašeptala jsem do temné chodby. Nechtěla jsem nikoho vzbudit. Vykročila jsem do chodby a rozhlédla se. Bylo naprosté ticho. Žádné chrápání, ani zvuky z venku. Něco je špatně. Strašně špatně. Šla jsem dál do chodby a uviděla, že u schodů do přízemí je vypínač. Došla jsem k němu a zmáčkla. Světlo se na vteřinu rozsvítilo a pak s hlasitou ránou prasklo. Střepy zasypaly podlahu a já se rychle vrhla dolů, abych to mohla uklidit. Musela jsem všechny vzbudit. Rachel se bude zlobit. Nemám vůbec co dělat mimo postel. Čekala jsem na příchod mrzutých, rozespalých andělů. Nikdo ale nepřišel. Otočila jsem se ke dveřím na konci chodby, které musely být dveřmi do ložnice. Upustila jsem střepy a vydala se k nim. Jemně jsem zaťukala a vyčkávala se zataženým dechem. Bolest v lopatkách se vrátila a celé tělo mi zalil podivný chlad. Vydechla jsem a od úst se mi vznesl obláček páry. Co se to sakra děje? Vzala jsem za kliku, připravená vpadnout dovnitř, když se mi k uším dostal zvuk při kterém mi tuhne krev v žilách. Hluboké hrdelní zavrčení. Utekla bych, kdyby bylo kam. Přes protest všech mých svalů jsem se otočila. Moje oči se setkali s naprosto identickými.

Azrael.

Stála přikrčeně a hluboce vrčela. Oči ji bíle žhnuly a z pootevřených úst čněly dlouhé tesáky. Vůbec se nepodobala tomu, s čím jsem se potýkala předtím. Pomalu jsem zvedla ruce nad hlavu a k mému vlastnímu překvapení jsem otevřela ústa a promluvila na ní. "Azrael? To je tvé jméno, že? Podívej... ty a já... jsme stejné. Sama jsi to říkala. Jsme jedna osoba. Jen kdyb-" Přerušil mě ohlušující zvířecí řev. V očích jí problesklo šílenství, když vyrazila ke mně.