Pád

Kapitola 40.

Když jsem se znovu probudila, bylo světlo a my už byli zase na cestě. Ezri si broukal písničku společně s rádiem a prsty poklepával do volantu. Pohled na to, jak lidsky se vlastně chová, mě přinutil zamyslet se nad tím, kolik andělů vlastně mezi námi chodí. Možná, že on není první anděl, kterého jsem kdy potkala. I prodavačka v supermarketu, ve kterém jsem si kupovala svačiny, mohla být nebeský zločinec. Musela jsem se usmát nad tím, jak to znělo. Co jsem asi provedla já? Co provedl Ezrieli? Odpoví mi když se ho zeptám? "Co jsi provedl?"

"Dobré dopoledne princezno."

"Dopoledne? Kolik je hodin?"

"Půl dvanácté... Spala jsi dlouho a tvrdě."

"To není možné."

"Ale ano, je to možné. Taky jsi chrápala a poslintala jsi mi sedačku." Zasmál se a šťouchl do mě loktem. Byl v zjevně rozverné náladě.

Strhla jsem ze sebe deku, ve které jsem byla stále zabalená. "Neodpověděl jsi mi na otázku."

"A to?"

"Co jsi provedl? Tam nahoře. Přece tě nevykopnou jen tak."

"Ne, jen tak to rozhodně není." Odtrhl oči od silnice a podíval se mi do očí. Dopolední slunce měnilo jejich barvu z medově hnědé na téměř zlatou. "Neuposlechl jsem rozkaz, který mi dali."

"Nic víc? Jen jsi odmítl něco splnit?"

"Měl jsem za úkol odstranit jednoho z padlých. Dělal jsem to už mnohokrát, ale tohle bylo jiné. Když jsem ho našel, tak jsem zjistil, že má rodinu. Přišel jsem do jeho domu a našel ho tam se ženou a dvěma dcerami. Došlo mi, že padlý není vždy zrůdou. Nemohl jsem ho zabít. Postavil jsem se nadřízeným a už to šlo z kopce..."

"Pamatuješ si svůj pád?"

"Ano. A ty si taky vzpomeneš. Jen doufám, že to chvíli potrvá."

"A jaké to je?"

"To se nedá popsat."

"Hm..." Takže Ezrieli lovil padlé. A já možná také. "Ten anděl, co šel po mně..."

"Nathanael"

"Znal jsi ho?"

"Ano znal. Když už o tom mluvíme... Mám s tebou plány." Ezri zatočil na nějakou prašnou cestu a směřoval k malému lesíku. Po chvilce narazil na kus roviny mezi stromy, kde lidé parkovali svá auta, když šli na houby. Zařadili jsme se mezi ostatní auta a vystoupili.

"Je tu nějaká šance, že mi řekneš, co se chystá?"

"Ne" zazubil se a vydal se do lesa.
Po dlouhé, únavné procházce hustým porostem, jsme se dostali na rozhlehlou louku. Vysoká tráva se pohupovala ve větru a nádherně se leskla.

"Je tu nádherně."

"To ano, ale kvůli tomu tady nejsme." Vrazil mi do ruky dlouhý silný klacek a sám pozvedl podobný.

"Kde jsi to proboha vzal?"

"Cestou. A teď se braň!" Řekl rázně a švihl po mně klackem.