Pád

Kapitola 61.

Seděla jsem na pohovce v obýváku. Nikdo se mnou nemluvil. Ne, že bych jim to mohla vyčítat... Zdálo se, že ještě nikdo z nás pořádně nezpracoval, co se stalo. Celý scénář jsem si neustále procházela v hlavě. Ze vzpomínky na to, co jsem udělala Azrael, se mi dělalo nevolno. Co je s ní teď? Je opravdu mrtvá? Byla i ona opravdová nebo byla jen iluzí? Zaslechla jsem pevné, ale tiché kroky. Hned potom se objevil Nathe. Přešel po koberci a posadil se vedle mě. Uvolněně se opřel a podepřel si hlavu jednou rukou. Tiše studoval můj obličej. Podívala jsem se mu do očí. Něco s nimi bylo jinak. Postrádály tu zlověstnou jiskru, na kterou jsem byla zvyklá.

"Děláš všem starosti." Rezignovaně jsem přikývla. "Teda... kromě mě." Levý koutek se na krátkou chvíli zvedl do malého úsměvu.

"Alespoň někomu nepřitěžuju..."

"To jsem neřekl."

Na tohle jsem neměla náladu. "Proč si přišel? Jestli ti připadá, že se necítím dostatečně špatně, tak se pleteš." Pohlédla jsem z okna na protější stěně. Prosím odejdi.

"Nemusíš být hned hrubá... Chtěl jsem říct, že mi dělá starost, co bude dál. A samozřejmě, jak moc tvoje řádění ovlivní tenhle svět. Možná ti to ještě nedošlo, ale anděl smrti utržený ze řetězu, je opravdu velký problém."

"Od kdy se, zrovna ty, tak staráš o svět."

"Je to moje práce. Můj úděl."

"Jasně."

Předklonil se a položil si lokty na kolena tak, že naše obličeje byly na stejné úrovni. Přinutila jsem se na něj podívat. Černé vlasy mu napadaly před oči a na tváři měl dlouhou, tenkou jizvu, které jsem si předtím nevšimla. Byl opravdu hezký. "Chápu, proč si myslíš, že jsem ten špatný. Ublížil jsem ti." Jemně mi přejel prsty po raněné noze. Neslyšná omluva. "A tvé kamarádce... Ale musíš si uvědomit, že se jen snažím chránit tenhle svět. Padlí andělé jsou hrozně nebezpeční." Hlas měl najednou strašně jemný a hluboký. "To už sama víš."

Do očí se mi nahrnuly slzy. "Nechtěla jsem to udělat. Nevěděla jsem, že to dělám. Já-"

Položil mi palec na rty, aby mě umlčel. "O to je to horší. Když nevíš, co děláš, tak ani nevíš jak přestat." Jeho palec se přesunul z mých rtů na tvář setřel slzy. "Musíš mi říct, co se stalo."

"Já nechci."

"Musíš."

"Proč?"

Dal ruku v pěst a praštil mě do raněného stehna. Vyděšeně jsem ucukla a připravila se na bolest. "Proč jsi-" Žádná nepřišla. Jak to, že to nebolí?

"Zahojilo se to. Změnila ses. Musím vědět, jak je to možné."