Pád

Kapitola 62.

Všechno jsem mu povyprávěla. Nevynechala jsem jediný detail. Nathe za celou dobu nic neřekl, jen občas přikývl. Žádná sympatie s mým strachem, žádné otázky. Jen věcné přikyvování. Když jsem skončila, tak se postavil a prostě odešel. Z kuchyně se pak chvíli ozýval rozrušený hovor. Slyšela jsem kromě Natheho, ještě Ezriho a občas se ozval hlas Rachel.

Někdo z nich rozhovor utnul a Nathe se vrátil za mnou. Ezri šel hned za ním. Tvářil se ustaraně. "Tak?" Chtěla jsem vědět, co se děje a to hned. Ani jeden z nich se ale k ničemu neměl. Nathanaelovy oči si mě prohlížely, jako kdybych byla nějaký laboratorní experiment. 

Ezri pomalu došel ke gauči a posadil se vedle mě. "My... nemáme tušení, co se děje."

"To není tak úplně pravda." Nathe stále působil stále víc a víc zamyšleně. "Jenom by to chtělo víc informací."

"Tak je sežeň!" Ezrieli na něj ta slova přímo vyštěkl. Je vyděšený. 

"Připadá ti, že si můžu skočit do nebeský knihovny a půjčit si knížku o šílených andělech smrti, protože mně fakt ne."

Cítila jsem, jak atmosféra v místnosti houstne. "Myslíš si, že je tohle nějaká hra?! Tady nám všem jde o život!" Ukázal na mě. "Jí jde o život!"

"Co je mi po ní. Já se nám snažím zachránit zadek všem. A ty bys to možná taky tak měl brát! Tady nejde o tvé štěně!"

Ezri se postavil a narovnal. Byla to jasná výhružka. "Ona není žádné moje štěně!"

"Ne, to není! Je to zabiják! A ten obličejíček do kterýho ses zakoukal je jen trik! Copak to nechápeš?! Má jí v hrsti! Je jen otázkou času, kdy se ta tvoje drahá Liz rozhodne nás všechny pozabíjet ze své vlastní vůle!"

Ezri zaťal pěsti, ale nic neřekl. Všechna slova ke mně docházela hrozně pomalu, ale když mi to došlo, něco se ve mně pohnulo. "Zakoukal?"

Ezrieli se pootočil mým směrem, ale do očí se mi nepodíval. Nathe si uchechtl a hrábl do vlasů. "Máme štěstí... Ještě pořád je to jen malá hloupá holka. Čím déle tak zůstane, tím déle si jí můžeš užít než..."

"Než co?!"

"Než se jí zbavím..."

"O tom dost pochybuju." Ve vteřině se zablýskl Ezriho meč a Nathe ho následoval.

Musela jsem zasáhnout. "Tak a dost!" Rychle jsem byla na nohách a stála mezi nimi. "Tím, že se porvete, nic nevyřešíte."

"Že to říkáš zrovna ty..." Nathe mi najednou připadal jako jedovatý had, který se chystal k útoku. "Uhni."

"Ne."

"Byl to rozkaz!"

Ječel na mě, jak na malé dítě. "Nemusím tvoje rozkazy poslouchat." Do hlasu se mi vkradl vztek. Konečky prstů mi začali cukat a celé tělo jsem měla napjaté.

"Liz?" Ezri musel zjistit, že se něco děje, protože jeho hlas byl teď jemnější a klidnější.

"Nech mě."

Natáhl ke mně ruku a jemně se dotkl ramene. V tu chvíli mi celou páteří projela strašná bolest a zabodla se mi do lopatek jako dva nože. Zařvala jsem a padla na zem. Oba se ke mně nahrnuli a něco říkali, ale neslyšela jsem je přes vlastní hukot krve v uších.