Převalovala jsem se na posteli ve snaze najít pohodlnou polohu. Začala mě hrozně bolet záda a pořád se to zhoršovalo. Musela to způsobit kombinace spánku v autě, boje s klacky a tvrdá postel. V zoufalství jsem hlasitě zavrčela, zahodila přikrývku a vyskočila na nohy. Kvůli tomu neuvaženému, prudkému pohybu, mi znovu vystřelila bolest z kříže až mezi lopatky, kde se dlouhou dobu rozléhala. V tomhle stavu nemám šanci usnout. Přes volné tričko a tepláky jsem si vzala bundu, sebrala klíčky od pokoje ze stolku a vyrazila na chodbu. Ezri by se zbláznil, kdyby věděl, že odcházím. Cítila jsem se trochu provinile, ačkoliv k tomu nemám důvod. Jdu se jen projít. Vyrazila jsem chodbou do recepce. Za pultem stále seděl černovlasý chlapec skloněný nad knihou.
"Kam máme namířeno, dámo?"
"Jak to, že tu ještě jsi takhle pozdě?"
"Chceš si tykat, hm? Tak fajn. Jsem tu, protože to k noční tak trochu patří. Víš... práce v noci."
"Jo... chápu. Hloupý dotaz."
"To ano."
Zahleděla jsem se do prosklených dveří, které vedly přímo na ulici. Kam jsem vůbec myslela, že půjdu? Do zad mi vystřelila další vlna bolesti. Chytila jsem se pultu a opřela se o něj.
"Děje se něco?" Vše co chlapec řekl, bylo zvláštně nezaujaté.
"Bolí mě záda."
Kluk se narovnal za pultem a upřel na mě temně rudé oči. "Kde to bolí?"
"Mezi lopatkami. Alespoň tam to bolí nejvíc."
"Hm... Zajímavé. Nedáš si čaj?"
"Čaj?"
"Jo, čaj."
"Tak dobře."
"Tak mi dej chvilku." Pousmál se a zašel do nějaké zadní místnosti. Chvíli se ozývalo cinkání a různý rachot a pak se vrátil se dvěma hrnky černého čaje. Jeden mi podal a sám upil ze svého. Napila jsem se a na jazyku se mi okamžitě rozlehla odporná hořká chuť.
"Fuj! Co to je?"
"Jed." Pronesl s naprostým klidem a vrátil se ke čtení.
Mému mozku trvalo celé vteřiny to zpracovat. "Cože?!"
"Nekřič tak. Teď už by jsi vlastně neměla mluvit vůbec. Šetři energií."
Chtěla jsem se otočit a běžet za Ezrim, ale podlomila se mi kolena a sesunula jsem se podél pultu na zem. S námahou jsem se narovnala do sedu. Srdce mi tlouklo jako splašené.
Chlapec obešel pult a přidřepnul si ke mně. Vzal mě za bradu a donutil mě podívat se mu přímo do rudých očí. "Uklidni se. Zpomal dech a tep. Potřebuji tě ještě chvíli naživu."
Před očima se mi vytvořila nepropustná temnota. Měla jsem pocit, jako bych se v ní pomalu topila. Pronikala mi do plic a do uší. Dusila mě tak dlouho, dokud jsem se nevzdala.
ČTEŠ
Pád
خارق للطبيعةChci, aby jste si představili, že máte někoho v hlavě. Ten někdo jste vy a zároveň i nejste. A když se ten někdo objeví ve vašich nočních můrách a začne vám ničit život, vy s tím nemůžete nic udělat. Mě před takovou osobou zachránili andělé. Ale zár...
