Pád

Kapitola 34.

Ezrieli odstrčil druhého anděla a ten narazil zády o zeď. Anděl se ale rychle se vzpamatoval a zaujal bojový postoj s připraveným mečem.

"Ezrieli! Dlouho jsme se neviděli příteli."

"Nejsme přátelé Nathanaeli. Nikdy jsme nebyli." Ezrieli zaujal podobný postoj jako Nathanael a připravoval se k zápasu.

"Mohli jsme být, kdyby jsi se neotočil zády ke své rodině."

"Chtít svobodu je snad špatné?"

"Špatné je bojovat za tu vražedkyni." Nathanael se mírně naklonil, tak aby na mě přes Ezrieliho viděl a usmál se. Moje oči se setkaly s očima mé kamarádky, ale ten pohled byl cizí.

"A zabití nevinné dívky, jen proto, že jsi potřeboval její tělo, ti přijde správné?"

"Bylo to nutné. Ta dívka je teď v Ráji."

"S tím na mě nechoď."

"Dobrá... Víš docela mě překvapuje, že jsi to nepoznal. Ano jistě... použil jsem kouzlo, potlačující energii, ale stejně. Dostal jsi se dost blízko na to, aby jsi mě prokoukl. Jedině, že by tvá síla nebyla to co dřív." Nathanael vykročil dopředu a Ezrieli uchopil meč ještě pevněji. Schylovalo se k rvačce a já nejsem schopná nijak pomoct.

Stálo mě to skoro všechnu energii, ale nakonec se mi podařilo postavit se na nohy. Byla jsem strašně zesláblá a vyděšená, ale nehodlala jsem jen tak přihlížet. "Ezrieli? Tohle není dobrý nápad."

"Zmlkni a schovej se za mě. Můžu nás odsud dostat jen, když se do toho nebudeš plést."

Nathanael, stále připravený na boj, se zdál netrpělivý. "Ezrieli, žádám tě, vydej mi tu dívku a já odejdu."

"Nemůžu."

"Dobrá tedy." Nathanael v těle Meg se narovnal a ze zad se mu pomalu rozvinula křídla. Měla stejou měděnou barvu, jako jeho meč a zlatě se leskla.

Ezri mě rukou posunul víc za sebe. Jeho kožená bunda se začala zvláštně vlnit v místě lopatek a pak se roztrhla. Z děr vyrazila obrovská šedá křídla a vytvořila mezi mnou a Nathanaelem zábranu. "Elizabeth?" Jeho hlas se mírně chvěl, měl strach. "Za žádnou cenu se do toho nemíchej a pokus se utéct hned, jak to bude nutné. Rozumíš."

"Ano"

Nathanael máchl křídly a ve vteřině srazil stále rozrušeného Ezriho. Narazilo do mne jedno z křídel a odhodilo mě do rohu místnosti. Oba andělé se ztráceli ve změti peří a kovu. Postavila jsem se na zesláblé nohy a postupovala podél zdi ke dveřím. Byla jsem skoro venku, když zvuky zápasu utichly. Neudržela jsem se a ohlédla se. Ezrieli byl stále na zemi a těžce oddechoval. Nathanael se nad ním tyčil s křídly plně roztaženými. Meg byla vždy drobná a to velikost křídel ještě umocňovalo. Nathanael chvíli shlížel na poraženého a pak se tiše zasmál. "Propásla jsi svou šanci na útěk." Pomalu se otočil na mě a začal se přibližovat. To byla chvíle, kdy se mi podařilo rozpohybovat nohy. Rozběhla jsem se chodbou, zatočila a běžela ke dveřím. Ty se mi však zabouchly před nosem. Opřela jsem se o ně, bušila do nich a volala o pomoc. Zahalil mě velký stín a já se odevzdaně sesunula na podlahu.

"Tak za tebe Ezrieli bojoval? Jak se jmenuješ?"

"Elizabeth"

"Neptal jsem se na tohle jméno. Chci znát to druhé, to pravé. Z nějakého důvodu tě nepoznávám." Poklekl vedle mě a nahnul mou hlavu tak, abych mu hleděla do očí, do očí, které ve skutečnosti nepatřily jemu.

"Já nevím."

Palcem mi pohladil bradu a mně se zvedl žaludek. Měla jsem hrozný vztek, zuřila jsem. V hrudi se mi začalo hromadit teplo.

"Ale víš. Pověz mi to. Něco ti na hrob napsat musíme."

Celé tělo jsem měla jako v ohni.

"Já nevím."

"Mluv děvče. Pověz mi kdo jsi."

Mrtví, spousta mrtvých. Thomas, Meg, Ezrieli a teď i já.  Hluboko v hlavě se ozval hlas. Tím hlasem byla druhá Elizabeth.

Pusť mě.

Nech mě to vyřešit.

Hněv ve mně sílil a já ji poprvé opravdu poslechla.