Temptation ✔

5. kapitola - Střípky vzpomínek

Oh... světlo. Moc světla.

Zakryl jsem si s bolestným ušklíbnutím oči před ostrým slunečním paprskem, který se mi pokoušel dostat pod víčka. Přetočil jsem se na bok, přetáhl jsem si deku přes hlavu a pokoušel jsem se schovat před faktem, že budu muset vstát. Já tu vlastně vůbec nejsem. Nikdo si nevšimne, když nenápadně zmizím, nebo alespoň nepřijdu na dnešní vyučování.

Ta oslava, problesklo mi hlavou. Rychle jsem se posadil, až se mi deka sesunula do pasu. Co se dělo?

V tu chvíli vylezl z koupelny Junmyeon. Blankytně modrým ručníkem si sušil vlhké vlasy a po těle mu stékaly kapky vody, které se vpíjely do sněhobílého ručníku omotaného kolem jeho boků.

"Dobré ráno, Kyungie," usmál se, když si mě všiml. Hodil si ručník přes jedno rameno, načež se ke mně vydal. "Jak ses vyspal?"

"No... docela dobře," odvětil jsem a nervózně sledoval, jak se ke mně přibližuje. Nakonec se posadil na mou postel: "Jak se ti to včera líbilo?" Nevěděl jsem, co na to říct. Nic se mi nevybavovalo. Jako by se včerejší večer ani nestal. Mlčky jsem seděl a sledoval své spojené dlaně.

A najednou se to stalo. Hlavou mi probleskl obraz. Jen krátká scéna, nic víc. Byl to Luhan se smíchem objímající Sehuna. Zmateně jsem svůj zrak zvedl zpět k Junmyeonovi: "My jsme pili?" Jiné vysvětlení pro tohle být nemohlo.

"Možná trošku," přiznal s lehce provinilým úculem. "Zlobíš se?" Chvilku jsem mlčel a neurčitě jsem zíral někam za něj. Jeho výraz znervózněl, jak se pokoušel chytit mé oči do těch jeho a stále se mu to nedařilo. Vyhýbal jsem se tomu ze všech sil. Nezlobil jsem se, ale svíral mě strach. Strach z toho, co všechno jsem mohl v opilosti udělat.

"Ne... nezlobím," povzdechl jsem si. Je pravda, že s každou další minutou, kterou jsem strávil vzpomínáním, se útržky včerejšího večera skutečně pomalu vracely. "Jen si... nemůžu na nic vzpomenout."

"Ale," zarazil se Junmyeon, "měl jsi, co vím, tak dva kelímky piva a dva panáky. To není nic hrozného." Pohladil mě po zádech, pousmál se a sledoval mě. Teď už jsem se pohledu z očí do očí nebránil, doufal jsem, že se od něj dozvím něco víc. Jenže hnědovlásek stále mlčel, nepřestával mi dlaní bloudit po páteři a zkoumavě mi zrakem přejížděl po tváři. To už jsem to nevydržel, pokusil jsem se nasadit jakýsi ublížený pohled a tiše jsem se zeptal: "Řekneš mi, co se včera dělo?"

"Na tom nezáleží, Soo," vyjel mi dlaní na rameno a přátelsky mě po něm poklepal. Já jsem ho ale stále propaloval očima ublíženého štěněte, takže si po chvilce jen odevzdaně povzdechl a začal: "No... dali jsme si večeři, zákusky a všechno ostatní a pak jsme si povídali. Bylo to fajn. Potom Luhan vyndal z ledničky láhev soju a začal všem rozjařeně nalévat. Když nad tím tak přemýšlím, měl jsi asi víc, než dva panáky. Však já Luhanovi vyčiním, až ho potkám!" Po celou dobu sledoval mé výrazy, jestli se při nějakém slově nezmění, nebo jestli si na něco nevzpomenu. "Zhruba tak do dvou ráno jsme byli u kluků, a pak jsme šli spát." Věděl jsem moc dobře, že musel něco vynechat. Jinak by takhle nevyzvídal. Přešel jsem to ale mlčením, zvedl jsem se a vydal jsem se do koupelny.

"Jsi v pořádku?" zarazil mě chycením mé dlaně do své. To mě donutilo zastavit se.

"Jasně, že jsem," věnoval jsem mu úsměv, který měl ukázat, jak je mi skvěle, vyvlékl jsem svou ruku z té jeho a vytáhl jsem si ze skříně ručník. "Jen se chci před první hodinou osprchovat."

"Dobře," rezignoval Junmyeon. Došel ke mně, potlapkal mě po vlasech a jemně se usmál: "První hodina začíná za 35 minut, přijď včas. A nezapomeň se nasnídat." Ledabyle jsem pokýval hlavou, hodil jsem si ručník kolem krku a zaplul jsem do koupelny. Zavřel jsem za sebou dveře a čekal jsem, opřený o jejich rám, než uslyším, že Junmyeon opustil pokoj. Hned jak se ozvalo tiché cvaknutí, hlasitě jsem si oddychl, sundal jsem si tričko a hned poté i tepláky. Zapnul jsem vodu a stoupl jsem si do sprchového koutu. Čelo jsem si opřel o stále chladivé kachličky, dokud je horká voda neohřeje, a promnul jsem si krk zezadu. Těžké kapky mi masírovaly jak krk, tak záda, a já jsem konečně cítil, že se mé tělo uvolňuje. Trošku jsem se posunul, abych si namočil i vlasy, načež jsem sáhl po sprchovém gelu. A najednou se to stalo znovu. Další záblesk, další útržek z celku, další zatoulaná vzpomínka. Chytil jsem se za hlavu, jak jí jednou chvílí projela ostrá bolest, a sesunul jsem se do kleku na zem. Ale začínal jsem vzpomínat. Konečně.