Temptation ✔

40. kapitola - Zůstanu napořád

Tma. 

Ticho. 

Co se to děje? 

Kde to jsem? 

Otázky se kupily v mé hlavě, jak jsem přicházel k vědomí, ale oči jsem nechával zavřené. 

Ticho se měnilo v tlumený hlahol, který jsem předtím nevnímal, a světlo začínalo pronikat pod má zavřená víčka.

"Uhm," uniklo mi skrze pootevřené rty, když jsem se pokusil pohnout, ale každý sebemenší pokus vyvolal nepopsatelnou bolest celého těla. 

"Kyungsoo...?" uslyšel jsem rozechvělý hlas a horkou dlaň, jak mě jemně hladí po tváři. 

Pootevřel jsem opatrně oči a nad sebou jsem uviděl důvěrně známou tvář. Přesto jsem však jen strnule zíral do jeho očí a polekaně jsem zamrkal, když mi jedna z jeho slz dopadla na nos a putovala z jeho špičky prudce dolů až ke kontuře mého horního rtu.

"Jongine," uniklo mi bezmyšlenkovitě z úst. Můj výraz se neměnil, byl jsem až moc zmatený.

Jak jsem se sem dostal? Co se stalo?

"Jak se cítíš?" zeptal se opatrně a setřel palcem zbytek slzy, který zůstal uchycen v drobném žlábku nad horním rtem. Nejistě jsem se pod jeho dotekem zachvěl a zabořil hlavu hlouběji do polštáře, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Jen jsem se díval do jeho očí a pokoušel jsem se rozpomenout na události, které se staly.

Když mi na tvář dopadla další jeho slza, probralo mě to z mé mírné letargie, ve které jsem se nacházel. Rty se mi zkroutily v nepatrný úsměv a pokusil jsem se zvednout k němu ruku, ale hadičky, na které jsem byl napojen, mě v půli pohybu zarazily. Musel jsem se tedy posunout trošku nahoru a až pak jsem dosáhl na Jonginovu tvář, ze které jsem začal opatrně stírat slzy, ač mě každý pohyb bolel jako čert.

"Už... už mi bylo i lépe," sykl jsem bolestně. Ruku jsem položil zpět vedle boku a rozhlédl jsem se.

"Ah... ahoj, všichni," pousmál jsem se. V místnosti byli Sehun, Luhan, Baekhyun a Chanyeol - a všichni se tvářili neuvěřitelně úlevně.

"Zajdu pro Yixinga a Junmyeona," povyskočil Baekhyun a vyběhl ze dveří se širokým úsměvem na tváři.

"Jsem tak rád, že jsi v pořádku," vydechl Jongin šťastně a prudce se ke mně sklonil pro polibek. V tu chvíli se mi srdce hlasitě rozbušilo, všechny vnitřnosti se mi sevřely úzkostí a já s tichým zakňučením otočil hlavu na stranu, abych se polibku vyhnul.

Nechápal jsem, co se to se mnou děje. 

A nechápal to asi ani Jongin. Jen se ode mě zaraženě odtáhl a skousl si spodní ret.

"Broučku..?" zašeptal a se starostí, odrážející se v jeho očích, mě opatrně pohladil po vlasech.

"Já... já," zalapal jsem po dechu a cítil, jak se mi slzy derou do očí, "já nevím... nechápu, proč jsem to - "

"Shh, to je v pořádku," zavrtěl jemně hlavou a vřele se na mě usmál.

"P-promiň," vydechl jsem plačtivě.

"Já... skočím pro doktora, aby věděl, že už jsi vzhůru," navrhl Chanyeol a zacouval ke dveřím, než za nimi úplně zmizel. Skelnýma očima jsem se upřeně díval na místo, kde ještě před chvílí stál, a zarputile jsem odmítal veškerý vzduch, který se mi nosem dral do plic. Až když už byl tlak na prsou nesnesitelný, ostře jsem zalapal po dechu a zaryl jsem prsty do pokrývky, když jsem ucítil hlubokou bolest na pravé straně spodní části hrudníku. Skrze zaťaté zuby mi proniklo tiché zaskučení a začal jsem dýchat jen povrchově, abych další bolesti zabránil.