Temptation ✔

28. kapitola - Odděleni

"Neodjížděj!" držel se mě Baekhyun jako klíště, když jsem z pokoje vytáhl kufr napůl plný špinavého oblečení.

"Musím, Baeku," pokoušel jsem se sundat ze sebe jeho ruce, ale jako by ke mně byly přitaveny.

"Ne! My ti to oblečení klidně vypereme," přidal se k němu i Luhan a objal mě zezadu kolem pasu.

"Musím za rodiči... a už tam na mě pravděpodobně čekají," podíval jsem se nervózně na hodinky - 17:53.

"Máš ještě sedm minut," namítl Chanyeol, ale k mému ohromnému štěstí se na mě nepověsil jako ty dvě přerostlé děti.

"Musím dojít až k tý příjezdový cestě. Už teď to nestíhám."

"Chceš, abychom tě doprovodili až tam?" zeptal se Yixing a upravil mi vlasy, které mi sjely po čele.

"Nemusíte," zavrtěl jsem hlavou, takže jsem se stejně zase rozcuchal.

"Ale my chceme!" rozhodl Junmyeon nekompromisně.

"Tak v tom případě bychom už měli rozhodně vyrazit," řekl jsem, ale na rtech mi pohrával jemný úsměv. V takovýchto chvílích jsem si obzvláště uvědomoval, jak skvělé je mít přátele. A to jsem se tu nechtěl s nikým ani trochu spřátelit ani sblížit.

A nakonec se stalo oboje.

"Máš vůbec moje číslo?" Ucítil jsem tu známou vůni a blízkost jeho těla, což mě zarazilo v otevírání vchodových dveří vedoucích ven z budovy internátu. Ostatní už byli venku - dokonce s mým kufrem, který si tak horlivě převzali a chtěli mi pomoct. A zrovna ho otevřeli a prohlíželi si oblečení.

No skvěle.

"Asi ne," zavrtěl jsem hlavou a otočil jsem se, abych se zády opřel o dveře a viděl mu do tváře.

"Tak si ho vezmi," pousmál se hravě a vtiskl mi do dlaně papírek. Chytil jsem ho oběma rukama zepředu za uniformu, až papírek v mé pravé dlani zašustil, jak jsem ho stiskl, a stoupl jsem si na špičky, aby Jongin pochopil, co po něm chci.

"Ale prosím tebe," přejel mi palcem po spodním rtu, "snad bys nechtěl pusu. Neuvidíme se jen dva dny."

"A nebyl jsi to ty, kdo říkal, že neví, jak to tu beze mě vydrží?" chytil jsem ho za zápěstí té ruky a stáhl jsem ji dolů.

"Možná," pokrčil rameny a volnou rukou mi uhladil hebký materiál svetru na hrudníku. Nebo mě chtěl prostě jen pohladit.

Dívali jsme se na sebe a mlčeli. Nechtěl jsem tu chvíli nijak narušovat, ale už teď bylo jasné, jak moc bude můj otec vytočený.

"Vážně musím jít," povzdechl jsem si a přitáhl jsem si ho k sobě, abych mu na rty mohl vtisknout měkký polibek na rozloučenou. Přidržel si mě v něm o pár vteřin déle, ale pak mě skutečně pustil ze své náruče.

"Tak pojď," pobídl mě, na moment stiskl mou dlaň a pak jsme se vydali ven za ostatními.

"Tak co, rozloučeni?" zasmál se Yixing, zatímco strkal Baekhyunovi nenápadně do ruky mé tričko a ten ho rychle vracel zpět do otevřeného kufru. 

"Nedobrovolně, ale ano," pokrčil Jongin rameny a natáhl se pro kufr ještě dříve, než jsem se stačil vzpamatovat a přestal jsem vraždit Yixinga a Baekhyuna pohledem. 

"Vezmu si ho sám," položil jsem svou ruku na tu jeho, která svírala držadlo kufru. 

"To je dobrý, pojď už, pospíchal jsi, pokud vím," zašklebil se a vydal se betonovou cestou, která se táhla od vstupní brány dobrých 400 metrů.