Temptation ✔

39. kapitola - Stačí se usmát

Nevím, jak moc se Junmyeon pokoušel přemýšlet, ale nevypadalo to zrovna slibně. Uběhla neděle, pondělí, úterý, středa, čtvrtek... a každý den byl naprosto stejný. A vztah mezi nimi stále stejně divný a rozpačitý.

"Ahoj," pozdravil jsem vesele Yixinga a Jongina, kteří zrovna vycházeli z jejich pokoje s batohy ležérně pověšenými vždy jen na jednom rameni.

"Ahoj, Kyu," usmál se Jongin a pohledem sjel chodbu. Když se přesvědčil, že na blízku není nikdo nežádoucí, sklonil se ke mně pro sladký polibek.

"Yixingu," vřele jsem se na něj usmál, když se ode mě Jongin odtáhl. Vypadal naprosto mimo. Jako celý tento týden.

"Oh, ahoj," zavrtěl hlavou a zmateně se rozhlédl. V tu chvíli vyšel z našeho pokoje Junmyeon, v rukou svíral štos papírů a prohýbal se pod jejich váhou.

"Jdu pro ostatní, musíme už vyrazit," otočil se Jongin na patě a vydal se k pokoji Sehuna a Luhana.

"Dobré ráno," pozdravil Junmyeon přátelsky Yixinga, když k nám dorazil, a pevněji sevřel v rukou dokumenty.

"Ahoj," pousmál se tmavovlásek trpce. Chvilku oba mlčeli, ale pak Yixing lupl pohledem k papírům v jeho náruči a nejistě se zeptal: "Co to je?"

"Ale..." zasmál se Junmyeon, "jen ten upravený školní řád s doplňujícími dokumenty."

"Proboha," zatajil Yixing dech, "to bylo na dnešek. Já... já na to úplně zapomněl."

"To je v pohodě, udělal jsem to celé," vysvětlil a úsměv z jeho tváře nemizel.

"Děkuju," vydechl Yixing, "hrozně moc ti děkuju." Pak k němu natáhl ruce, jako by ho chtěl obejmout, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, dlaně sevřel v pěst a rozpačitě se uklonil. "D-díky... jsem tvým dlužníkem."

"Nejsi," zavrtěl Junmyeon hlavou, "to je maličkost."

"Ale... ale není, já jen... příště mi to připomeň, ano? Nemůžeš za mě přeci dělat mou práci."

"Dělíme se o to, na tom není nic špatného," pokrčil Junmyeon rameny a vydal se za Jonginem, který právě bušil na dveře Sehuna a Luhana. Tím byla debata ukončena a Yixing si hlasitě oddechl.

"Jsi v pořádku?" položil jsem mu ruku na rameno a palcem ho promnul.

"Jo," pokýval hlavou, "jen se bojím, jestli se to vůbec někdy vrátí do normálu. Já... po tom, co se stalo v tu noc... nemůžu už na něj koukat stejně, to prostě nejde."

"Řekl bych, že ani jeden z vás už se na toho druhého nemůže dívat stejně. Ale taky si nemyslím, že by to bylo úplně špatně. Třeba se to ještě změní. Jeho názor, jeho rozhodnutí..."

"Nezmění, on už je prostě takovej," povzdechl si a sklopil pohled k zemi. Ruka mi sklouzla z jeho ramene, zůstala volně viset podél těla a já se cítil naprosto neužitečně.

"Hej vy dva!" Chodbu prořízl Baekhyunův veselý hlas. "Jdeme."

Zadíval jsem se před sebe - všichni stáli u Baekhyunova a Chanyeolova pokoje a čekali na nás.

"Tak pojď," pousmál jsem se na Yixinga a chytil jsem ho za zápěstí, abych ho mohl dotáhnout k ostatním. Tam už po nás Baekhyun skočil, aby nám mohl věnovat jedno ze svých energických, vřelých objetí.

"Pojedeme večer do města," oznámil nám.

"Co?" nakrčil jsem obočí. "Vždyť přece poslední autobus jede už v osm."