Temptation ✔

2. kapitola - Společný oběd

"Naše kuchyně je vyhlášená, prakticky není možné, aby ti tam něco nechutnalo," vyprávěl Yixing nadšeným hlasem a já už jsem si na jeho přehnaný entuziasmus začínal zvykat. Dokonce jsem se dostal na úroveň, kdy jsem byl schopný odpovídat. "Já jím v podstatě vše, takže věřím, že s tím nebudu mít žádný problém."

"Skvěle!" rozhodil rukama, načež mě navedl ke vchodu do budovy. Dle mého úsudku to byla stále hlavní budova školy, i když jsem nebyl s to rozeznat, kde jeden objekt končí a druhý začíná. Všechno bylo až moc prostorné.

Yixing mi otevřel dveře, pokynul mi, abych vešel, a rozhlédl se kolem sebe: "Hm, vypadá to, že hodina už skončila." Po chodbě se sice trousilo jen pár studentů, ale z jídelny, jak jsem usoudil dle ohromných dveří a nápisu, se ozývala velká spousta hlasů, které se překřikovaly, vyplňovaná neurčitým davovým hlaholem. "Tak jdeme, vezmu tě na oběd a seznámím tě s pár lidmi."

Ano, to jsem skutečně chtěl slyšet. Nic jsem si nepřál víc, než sdílet stůl se spoustou cizích lidí, kteří na mě budou podivně zírat a soudit mě už od pohledu. Pochybuji, že by byli všichni tak přátelští jako Yixing. Povzdechl jsem si, přehodil si batoh více přes rameno a následoval jsem ho skrze dveře do ohromné jídelny.

"Woa," neubránil jsem se překvapenému povzdechu. Opět ta honosná atmosféra. Bělostné zdi, zdobený lustr, květiny v rozích místnosti, prostorné stoly se zdobenými ubrusy. Dokonce i tác, na kterém si právě jeden student nesl luxusně vypadající oběd, vypadal, že je dražší než moje oblečení. Tedy ne to, co mám právě na sobě vzhledem k tomu, že je to uniforma právě této školy, ale to ostatní.

"Krásné, viď," usmál se na mě zářivě Yixing, poplácal mě po zádech a stoupl si se mnou do fronty. "V našem ročníku je nás 60 a jsme rozděleni do tří tříd po dvaceti lidech. Není to moc, takže pro tebe rozhodně nebude těžké se seznámit. A pokud by se cokoliv dělo, vždycky můžeš přijít za mnou, budu tady pro tebe 24 hodin denně." Ten kluk je vážně neuvěřitelný. Na rtech se mi vykouzlil vděčný úsměv, který jsem mu věnoval. Asi úplně první za tu dobu, co jsem tady. "Děkuju, moc si toho vážím, ale nemůžeš se soustředit jen na mě, máš určitě velkou spoustu povinností."

"To sice ano, ale od toho je tady můj zastupující zástupce," - musel jsem se nad tím pojmenováním ušklíbnout - "a poté z každé třídy jeden další. Dokud to nebude nějak obzvlášť potřeba, mohu se věnovat hlavně tobě. Říkal jsem ti - nováčky tady nemáme každý den."

"Yixingu!" ozvalo se kousek od nás. Vzápětí do mě někdo lehce narazil a já sám jsem měl co dělat, abych udržel rovnováhu. "Jejda, promiň," omluvil se dotyčný. Konečně jsem se na něj otočil. Byl to vyšší štíhlý chlapech se světle hnědými, skoro až zrzavými vlasy a tím nejvíce dětským a nevinným obličejem, jaký jsem kdy viděl. "Nějak jsem to nestihl včas ubrzdit," podrbal se ve vlasech s letmým uculením.

"Luhane, prosím tě, neděs Kyungsooa, jen co dorazil," napomenul ho rádoby ostře Yixing, ale hned poté se zasmál.

"Ah, tak ty jsi ten nový," rozzářil se zrzek a ihned mi nabídl ruku a zároveň se uklonil. "Jmenuju se Luhan, moc mě těší. A neboj se, nikdo tě tady takhle srážet nebude, to jen já jsem - "

" - nemehlo? Tornádo?" doplnil do uštěpačně Yixing. Ale ještě než se Luhan stačil nadechnout k odpovědi a protiútoku, přijal jsem jeho ruku a s úklonou jsem se taktéž představil: "Do Kyungsoo, těší mě."

"Tak, už ti Yixing vyprávěl o naší znamenité kuchyni? Pojď, ukážu ti to." Hned na to mi Luhan položil ruku ležérně kolem ramen. Zmateně jsem se na něj podíval. Copak je tady běžné nováčkovi zavazovat první den kravatu a objímat ho? Nebyl jsem na nic takového zvyklý. Chlapec ale vůbec nevypadal, že by si mé rozpačité reakce všiml. "Tady je stálá nabídka jako kimchi, bibimbap, japchae nebo kimbap. Pak nějaké sendviče - na tenhle si dej pozor, většina je skvělá, ale tenhle mívá občas extrémně pálivou omáčku - a jídla, která se mění každý den, vždycky je výběr ze tří. Zrovna dneska tady máme... hm, lasagne - ty jsou úplně nejlepší, to snad ani nemusím říkat, co je tady dalšího, tohle je jasná volba - losos a zeleninový salát s kuřecím masem." Zvědavě jsem sledoval jeho prst, který postupně cestoval podél pultu a ukazoval mi dnešní nabídku. Vlastně jsem ani nemohl jinak, jelikož mě druhou rukou objímal kolem ramen a táhl za sebou. "Tak co si dáš?" Vzhledem k jeho vrcholnému výkonu jsem ho nedokázal zklamat.

"Dám si lasagne."

...

Když mě o pár minut později Yixing a Luhan vedli ke stolu, ztratil jsem i tu trošku chuti k jídlu, kterou jsem předtím měl. Žaludek se mi stáhl nervozitou. Poznal jsem už dva lidi a oba byli neuvěřitelně milí. Tím byl můj denní přísun štěstí a socializace vyčerpán. Nic dalšího už bych neměl a ani jsem nechtěl podstupovat. A přesto to bylo evidentně nutné. Jen co jsme dorazili ke stolu, Yixing na nás okamžitě upoutal pozornost.

"Hej, všichni, rád bych vám představil našeho nového studenta - Do Kyungsoo." Tři páry očí se upnuly přímo na mě a já stěží potlačil hlasité polknutí. Tohle je na mě vážně až moc. Jeden z nich se okamžitě zvednul a vrhl se mi po ruce: "Ahoj, já jsem Byun Baekhyun, vítám tě tady." Pokusil jsem se mu alespoň trošku vrátit úsměv, ale asi z toho vznikl jen jakýsi podivný škleb: "Děkuju, těší mě." Baekyun měl středně hnědé rovné vlasy, bezchybnou světlou pleť a byl jen o něco málo vyšší než já. A k mému udivení - stejně přátelský jako ostatní, které jsem doposud poznal. Jen co mi uhnul ze zorného pole, uviděl jsem, jak se Luhan pověsil kolem krku ještě o chlup vyššímu a štíhlejšímu chlapci, než byl on sám, a táhl ho ke mně.

"Kyungie, tohle je Sehun." Podivil jsem se nad zdrobnělinou, kterou mě po tak krátké době počasoval, ale rozhodl jsem se to přejít, nebylo to nic tak hrozného. Navíc to vypadalo, že se s každým skutečně hned kamarádí a má každého rád. Vyšší chlapec mi podal ruku a lehce se uklonil, až mu jeho blonďaté vlasy spadly do čela. Z těch čtyř zatím vypadal nejvíce nepřístupně. "Oh Sehun, těší mě." Rychle jsem mu stisk i úklonu vrátil a podrbal jsem se ve vlasech podobným způsobem, jako před chvílí Luhan: "Taky mě těší."

Poslední chlapec se zvedl, až když jsem se opět přiblížil ke stolu. Byl na jeho druhé straně, takže ke mně natáhl ruku a uklonil se ve stejnou chvíli jako já, aniž bychom to plánovali. "Park Chanyeol, rád tě poznávám." Když už nic jiného, mohl jsem se uklidňovat tím, že jsem nespadl, nic jsem nerozlil, nerozbil, ani jsem nikoho nezmrzačil. Nešlo to tedy zase až tak špatně, tedy zatím. Dokonce jsem se během následujících patnácti minut i docela zapojoval do rozhovoru. Tedy abych byl přesný, zapojovali mě do něj hlavně Luhan, Yixing a Baekhyun. Ale i tak jsem se konečně trošku uklidnil a přestal jsem mít z první hodiny tak panickou hrůzu.