Temptation ✔

47. kapitola - Odpusť

Dívali jsme se na sebe a já nevěděl, co mám dělat. Jen jsem věděl, že na mě teď nikdo nesmí sáhnout. Přiblížit se. Nic.

"Udělal jsem ti něco, Soo?" zeptal se rozechvělým hlasem. Zarytě jsem mlčel, nohy jsem si přitáhl více k tělu a poté jsem se zachumlal do hřejivé deky.

"Prosím, mluv se mnou," požádal mě šeptem a bolestně se na mě zadíval.

"N - ne," zamumlal jsem a lehce zavrtěl hlavou, když jsem ucukl jeho pohledu. "Nic... nic jsi neudělal."

Lehce vydechl, posunul se na okraj postele a nohy spustil na zem. Já jsem naopak vyplašeně zalapal po dechu, více jsem se natlačil na stěnu, jako bych s ní chtěl splynout, a vyděšeně jsem sledoval každý jeho pohyb.

"Ne, neboj se," natáhl před sebe ruku a skousl si spodní ret, "jen seberu oblečení a obléknu se. Slibuju, že se hned pak vrátím zpět na postel."

Musel si o mně myslet, že jsem naprostý blázen. To mi v tu chvíli ale bylo naprosto jedno, strach ochromil celý můj mozek i tělo.

Bez nejmenšího mrknutí oka jsem ho propaloval ustrašeným pohledem, třásl jsem se, jen mé slzy konečně vyschly. Jongin se opatrně zvedl z postele, natáhl se pro tepláky a tričko, které se válely na zemi jen kousek od postele, ale ani na vteřinu nepřerušil náš oční kontakt. Poté se rychle opět usadil na postel, oblékl se a složil ruce do svého klína.

"Broučku, prosím," začal po chvilce a poposedl si, "neseď na té zemi. Já... půjdu spát jinam, jen... pojď si lehnout do postele."

Vykulenýma očima jsem se na něj upřeně zadíval, ale pak jsem jen zavrtěl hlavou: "Ne... nechci tu být sám."

"Dobře," pokýval a lehce se pousmál, ale jeho skelné oči prozrazovaly, jak málo měl k pláči. Mé srdce bolestně zaplesalo. To všechno kvůli mně.

"Chceš si povídat?" zeptal se po chvilce opatrně. Poposedl jsem si a upravil si deku pod sebou, abych neseděl na studené zemi, zima mi však byla stejně. Zavrtěl jsem hlavou, zachumlal se do deky a zavřel jsem oči.

"A... mohl bych ti prosím podat oblečení, abys mi nenastydl?" V jeho hlase se odrážela starost a strach, mé oblečení už svíral ve svých rukou.

Byla mi zima, hrozná. Ale nechtěl jsem nic, jen zůstat tam, kde jsem, nehýbat se, nemluvit a setrvávat na jediném místě, kde jsem se momentálně cítil v bezpečí.

Znovu jsem zavrtěl hlavou.

"Kyu, já tě moc prosím - "

"Dej mi pokoj!" zařval jsem. Chtěl jsem klid, nic než klid. Přitiskl jsem si dlaně k uším, položil čelo na kolena a pevně jsem stiskl víčka k sobě.

Co se to se mnou děje? Křičel jsem na něj. Křičel jsem na člověka, který mi nic neudělal. Křičel jsem na člověka, který se mi jen snažil pomoct. Křičel jsem na člověka, kterého tak miluju a on zase mě.

Zvedl jsem k němu pohled, ale tentokrát už se na mě nedíval. Mé srdce se sevřelo vinou.

"J - Jongine," šeptl jsem plačtivě.

Seděl na posteli bokem ke mně, držel si ruku před pusou, aby nemohl vydat ani hlásku, víčka, zpod kterých se řinuly slzy, pevně tiskl k sobě a lehce se třásl.

"Jongine," oslovil jsem ho o něco málo hlasitěji a tentokráte mě skutečně uslyšel. Rychle si začal hřbetem ruky stírat slzy, trhaně se nadechl a popotáhl. Hned pak na rtech vykouzlil úsměv a otočil se na mě: "Ano, miláčku?"