Temptation ✔

43. kapitola - Zpátky

"Mami," vyhrkl jsem a rychle se od Jongina o něco více odtáhl.

Stála ve dveřích a zaraženě nás sledovala, překvapení se jí zračilo v očích. A pravděpodobně vůbec netušila, jak má zareagovat.

"Ah... ahoj chlapci," pozdravila nás, a když za sebou zavřela dveře, váhavým krokem se k nám vydala. Položila Jonginovi ruku na rameno a vřele se na něj usmála: "Děkuju, že jsi s mým synem celou noc zůstal a dával na něj pozor."

"To - to je samozřejmost," pokýval hlavou a trošku ustoupil, aby se dostala až k mé posteli.

"Zlatíčko," posadila se na mou postel a pohladila mě po tváři, "jak se cítíš?"

"Docela dobře," usmál jsem se a nenápadně jsem pohledem lupl směrem k Jonginovi. Byl jsem celý nesvůj z jejího mlčení ohledně polibku, kterého před chvilkou byla svědkem.

"Nechám vám soukromí," ustoupil Jongin ještě o něco více, načež zamířil ke dveřím.

"Počkej chvilku," zastavila ho maminka a poklepala na židli, na které předtím seděl. "Posaď se na moment... ehm..."

"Jongin," doplnil ji a obezřetně se tedy sesunul na židli, na které strávil celou noc.

"Jongine," natáhla k němu ruku, až jí spočinula na jeho předloktí, a poté se otočila na mě. "Nejsem si jista, zda jsem si to správně vyložila - "

"Já bych řekl, že ano," kývl jsem a pevně jsem se na Jongina podíval. Věděl jsem, že on je všechno, co jsem si kdy mohl přát a chtít.

"Pro mě je nejpřednější tvé štěstí," řekla měkce, "a nezáleží na tom, zda ho najdeš u chlapce nebo dívky. Pokud to takhle cítíš, máš mou plnou podporu. Jediné, čeho se bojím, je reakce tvého otce."

"To nejsi jediná," povzdechl jsem si a hořce se pousmál.

"On tě samozřejmě miluje úplně stejně jako já... jen nevím, zda se jeho názory budou s tímhle úplně ztotožňovat."

"A co bych s tím měl dělat?" zeptal jsem se a vyhledal Jonginovu dlaň, abych mohl naše prsty proplést v důvěrně známém a uklidňujícím gestu.

"Pomalu ho na to zkusím nějak připravit a po nějaké době mu to zkusíš říct. Jsem si jistá, že to nakonec přijme dobře, je to tvůj táta, andílku."

"Mami!" zarděl jsem se nad přezdívkou, kterou mě počasovala. A navíc před mým přítelem. Jongin se však jen upřímně rozesmál, rozcuchal mi vlasy na hlavě a zvedl se ze židle, načež se mojí mamince zdvořile uklonil.

"Děkuji vám za to, že jste nás neodsoudila a stojíte při svém synovi, moc si toho vážím. A teď už bych vám měl vážně nechat soukromí a klid. Budu venku."

"Pokud ho děláš šťastným, mohu děkovat jen já tobě," usmála se a poté se otočila zpět ke mně. Jongin vyšel ze dveří a já ucítil nepopsatelnou prázdnotu uvnitř sebe, když se za ním dveře zaklaply.

"Díky, mami," vděčně jsem se na ni podíval.

"Nemáš proč děkovat, broučku," zavrtěla hlavou, načež se ke mně naklonila, aby mě mohla políbit na čelo.

"Co tvá žebra?" zeptala se pak. "Doktor nám o tvých zraněních řekl - musíš teď na sebe být skutečně opatrný."

"Je to lepší," pokýval jsem hlavou a usmál se.

Není. Bolí to jako čert. Ale nic není horší, než ta starost a strach zračící se v jejích očích.

"Táta by tady měl být každou chvíli, ještě něco řešil s lékařem," vysvětlila mi a letmo se ohlédla ke dveřím, aby se ujistila, že jsme v pokoji stále sami.