Temptation ✔

33. kapitola - Ruce pryč!

Zíral jsem na něj, ustrnut v jedné pozici, a cítil jsem se naprosto bezmocně. A taky sobecky. Fňukal jsem tady nad jedním hloupým nepovedeným vztahem s jedním hloupým bezcitným idiotem a vůbec jsem si neuvědomoval, že možná nejsem jediný, koho něco trápí, nebo jediný, který si v minulosti prošel něčím těžkým.

"Můj Bože..." zašeptal jsem a prohrábl mu vlasy za uchem. "Jongine, já... to mě moc mrzí, nevěděl jsem..."

"To je v pořádku, Kyu, ani jsi nemohl," pousmál se a pohladil mě dlaněmi po bocích.

"Ale... ale stěžoval jsem si tady na naprosté malichernosti... a ty přitom - "

"Ne, prosím tě, hlavně mě nelituj," zakroutil hlavou. Musel to tehdy slýchávat hrozně často.

"Promiň," zašeptal jsem, trochu jsem se nadzvedl a přitiskl se více k němu. Položil mi hlavu na hrudník, já ho pevně objal a konejšivě líbal do vlasů. Sžíralo mě zoufalství, že není nic víc, co pro něj mohu udělat.

"Já nevím, co mám dělat. Mrzí mě, že ti nemůžu nijak pomoci."

"Buď tady se mnou," zahuhlal mi do trička, "nic víc nechci."

"Budu," vtiskl jsem mu jeden delší polibek do vlasů. Pevně jsem ho svíral ve své náruči, nechával jsem ho, aby cítil mou přítomnost každým kouskem těla i duše, a pak jsem se zeptal: "A... jak tvůj táta zemřel?"

"Nechci se o tom bavit," šeptl a více mi zabořil hlavu do hrudníku.

"Jistě," pohladil jsem ho zezadu po krku. "Tak mi pověz něco víc o sobě," pobídl jsem ho a doufal, že ho přivedu na jiné myšlenky.

"No..." pomalu se odtáhl a mně se sevřelo srdce ve chvíli, kdy jsem se mu podíval do tváře. Neplakal, to ne. Ale jeho oči byly tak smutné, že mi to připadalo snad i horší než slzy.

"Já... asi je ještě jedna věc, kterou bys měl vědět."

"Jsem jedno velké ucho," usmál jsem se povzbudivě.

"Vždycky jsem byl trošku zdrženlivější. A taky vybíravější. A taky bez zájmu. A tak různě."

"Ano?" uculil jsem se a přesně věděl, kam směřuje.

"A tak nějak se stalo, že jsem před tebou ještě nikdy nikoho neměl," vydoloval ze sebe.

"A čím to, že já jsem ten první vyvolený?" zeptal jsem se se smíchem. Nechtěl jsem, aby věděl, že už to dávno vím. 

"Nevím, zato vím, že jsem to cítil už od prvního momentu. Tedy... tehdy jsem ještě nevěděl, co to je, jen jsem věděl, že cítím něco naprosto jiného a neznámého. A pak mi to došlo."

"Páni," rozzářila se mi očka. "Takže... vážně jsem první člověk..."

"Kterého jsem políbil, se kterým chodím, který se mi líbí, ke kterému něco cítím, ano, přesně tak, Kyungsoo."

S pootevřenými ústy jsem na něj zíral a nevěděl co říct, to jediné, co jsem chtěl, bylo zlíbat ho do bezvědomí. A přesně to jsem se taky rozhodl udělat. Zeširoka jsem se usmál, sklonil se k němu a šťastně jsem ho políbil. Opět jsem se trochu nadzvedl z jeho klína, jazykem jsem mu pronikl do úst a pevněji jsem ho objal kolem krku. Jongin mi rty sjel níže na krk, kde mi hrubým sáním a kousáním začínal utvářet cucflek.

"Počkej, počkej," zasmál jsem se mezi ztěžklými nádechy, "to nejde, lidé to uvidí. Učitelé to uvidí."

"No a co," zamumlal mi do kůže, "jsi můj, jen ať to všichni ví."