Temptation ✔

11. kapitola - První trénink

"Nemůžeme tě šetřit, Soo," upozornil mě Junmyeon, když jsme si oba balili věci na trénink. Zhluboka jsem se nadechl a pokýval hlavou: "Já vím, není času nazbyt." Už tak jsem byl dost nervózní, bál jsem se naprosto všeho. Že mi to nepůjde, budu to celé skupině kazit, budu jim pro smích, začnou mě nesnášet. Mé obavy byly velké. 

"Ale ty to zvládneš," usmál se na mě a hodil si přes rameno batoh. Pak ke mně přišel, poplácal mě po rameni a toutéž rukou si mě pak přitáhl k sobě. Ani jsem nějak neodporoval. Vlastně mi to ani nebylo nepříjemné, potřeboval jsem nějakým způsobem uklidnit. 

"Díky," zahuhlal jsem mu do krku a pohledem jsem hypnotizoval zem. 

"Přesvědčili jsme Sehuna, to už něco znamená," pohladil mě druhou rukou po zádech a já jsem skutečně začínal být klidnější a klidnější. 

"Ehm," ozvalo se ode dveří. Rychle jsem otočil hlavu a Junmyeonovy paže mě pomalu pustily. Ve dveřích stál Yixing s rozpačitým úsměvem, jako by mu snad přišlo hloupé nás vyrušovat. I když nás nevyrušoval. Nebylo od čeho. 

"Je nervózní," vysvětlil Junmyeon, načež po Yixingovi hodil krátký úsměv. 

"Ah," pokýval tmavovlásek chápavě hlavou, rychle k nám udělal dva kroky, aby mi mohl položit dlaně na ramena v uklidňujícím gestu. "Budeme se učit od prvních kroků a více méně dávat choreografii teprve dohromady a vymýšlet. Budeš mít dostatek času se všechno naučit, když se budeš soustředit."

"Zvládnu to," vydechl jsem, ale výraz, který jsem měl ve tváři, mým slovům absolutně neodpovídal. 

"Tak jdeme," pobídl mě Yixing a krátce mi stiskl ruku, aby mi dodal sílu. 

Před víkendem ho kluci v restauraci dokázali přesvědčit a já byl plný nadšení a vděku. Od té doby uběhly pouze tři dny, ale euforie už mě opustila, a to ještě ani nebyl první trénink za mnou. Naopak. Tyčil se přímo přede mnou jako výhružná překážka. 

...

"Jste tady," zajásal Baekhyun, když jsme vešli dovnitř. Sklopil jsem zrak a slíbil jsem sám sobě, že budu co nejvíce neviditelný, ale nepřipadalo mi to jako možné, když se na mě Baek pověsil hned o tři vteřiny později. "Netvař se, jako když jdeš na popravu. Všichni tě tady máme rádi a těšíme se, že tě vezmeme mezi sebe. Uvidíš, že to zvládneš skvěle." 

"Nepřeháněj to tak s těmi pozitivními slovy," ozval se Sehun z lavičky, na které seděl spolu s Jonginem, a něco zkoumali na tabletu. Předpokládal jsem, že šlo o nějakou choreografii. "Aby pak nebyl zklamaný." Ani se neobtěžoval zvednout zrak, stále očima přejížděl po displayi. 

Skousl jsem si ret, abych vydržel být zticha, a zhoupl jsem se ze špiček na paty. 

"Nebuď zlý," napomenul ho Chanyeol a povzbudivě mě poplácal po zádech. 

"Nejsem, jen jsem upřímný," ohradil se Sehun a zvedl se na nohy, tablet položil Jonginovi do klína a něco mu řekl. Pak se vydal k nám a já nevěděl, jestli mám začít křičet, utíkat nebo oboje. Nakonec jsem ale zůstal přimrazen na místě. Jde mě vyhodit ještě dřív, než trénink začne? Podíval jsem se stranou a setkal se s Jonginovým pohledem. Nesledoval display tabletu, ne, on se díval naším směrem. A přímo na mě. 

Nevím, jestli to bylo vypjatou situací, stresem, nebo čímkoliv jiným, ale já jsem neuhnul. Poprvé za celou tu dobu jsem neuhnul a zůstal jsem staticky stát na místě, hlavou jsem ani nepohnul - oči stále propojené s těmi jeho. Zapomněl jsem, kde to vlastně stojím, kdo všechno tu se mnou je, čeho jsem se ještě před pár vteřinami bál... jen jsem se mu odevzdaně díval do očí a cítil, jak mě od všech těch špatných pocitů osvobozuje a jeho pohled mě chrání, ač byl zhruba šest metrů ode mě, ne-li víc.