Temptation ✔

37. kapitola - Odreagování

Napjatá atmosféra v pokoji by se bezpochyby dala krájet, proto se všichni urputně pokoušeli udržovat rozjařenou konverzaci. Kdyby totiž jen na chvilku nastalo ticho, něco by se určitě stalo. Yixing se náhle zvedl ze svého místa a vydal se ke dveřím.

"Počkej," vyskočil Baekhyun, "kam jdeš?"

"Umýt po sobě nádobí," pokrčil Yixing rameny a uhnul pohledem.

"Bezva, taky jsem se zrovna chystal, půjdu s tebou," vesele se usmál a udělal dva kroky směrem k němu.

"Vždyť máš ještě tu misku napůl plnou," namítl tmavovlásek a podezřívavě ho sjel pohledem.

"Nemám," namítl Baekhyun a rychle do sebe hodil celý obsah misky, takže se mu tváře nafoukly, jako by byl křeček. Pak se na něj nevinně zazubil a následoval ho ven z pokoje. Já jsem se hned poté obezřetně zvedl, popadl jsem svou prázdnou misku a proplížil jsem se z pokoje za nimi.

"Počkejte, jdu s vámi," houkl jsem na ně a doběhl je. Yixing ostrou chůzí mířil směrem ke kuchyni, ignoroval Baekhyunovy otázky a ani na má slova nereagoval. Když vtrhl do kuchyně, odhodil misku do dřezu - ještě že byla plastová - a napustil ji vodou. Zapřel se rukama o hranu linky, zhluboka se nadechl a vydechl, čímž se pokoušel uklidnit. A jeho pokusy nevypadaly zrovna úspěšně.

Baekhyun se starostlivým výrazem odložil svou misku na linku, udělal dva váhavé kroky se svému příteli a opatrně ho zezadu objal kolem pasu. Přitiskl se mu k zádům, čelem spočinul na temeni jeho hlavy a zašeptal: "No tak... neplač."

Beze slova jsem je strnule pozoroval, svou vlastní misku nervózně svíraje dlaněmi, ale neodvažoval jsem se nikterak více pohnout.

Baekhyun si Yixinga za boky opatrně otočil čelem k sobě, ovinul mu ruku kolem ramen a přitáhl si ho do své náruče. Volnou rukou ho hladil po vlasech, když tmavovlásek svou tvář skryl do důlku mezi jeho krkem a ramenem, a šeptal mu slova útěchy do vlasů. Konečně jsem se odvážil odložit s tichým klapnutím svou misku a vydat se k těm dvěma.

"Můžu?" zeptal jsem se polohlasně, přičemž jsem Yixingovi jemně přejel po páteři. Baekhyun jen beze slova kývl, opatrně povolil své sevření a nechal mě, abych mu ovinul ruce kolem krku. Zalapal jsem po dechu a srdce se mi žalostně sevřelo, když jsem se Yixingovi zadíval do očí. Nikdy jsem ho plakat neviděl. A taky to bylo něco, co jsem už ani nikdy vidět nechtěl. Byl jsem sice o pár centimetrů menší než on, ale to mi nebránilo ho starostlivě políbit na čelo, když jsem upevnil svůj stisk kolem jeho krku a stoupl jsem si na špičky.

"Co se stalo?" zeptal jsem se.

"P-prostě to... nevyšlo," hlesl, přičemž se mu po porcelánově světlém líčku skutálela další slza.

"To nejde," ozval se Baekhyun rozčileně, "já to včera viděl. Všichni jsme to viděli. Tohle by neudělal, kdyby - "

"Já vím, Baeku," zasmál se hořce a já se mu špičkou nosu mazlivě otřel o spánek, abych ho trochu ukonejšil, "ale asi se prostě jen... n-nechal vést okamžikem."

"Co se v noci stalo?" zamumlal jsem.

"Spíš co se stalo ráno," opravil mě Baekhyun a já se na něj tázavě otočil.

"Nevypadalo to, že by se něco mělo pokazit tu noc," dodal hnědovlásek a Yixing mdle přitakal.

"Ano, v noci to bylo - "

"Co bylo? Co se stalo?" vyhrkl Baekhyun zvídavě.

"Baeku," zamračil jsem se nad jeho nevychovanou otázkou, která byla navíc položena v tu nejméně vhodnou chvíli.