Temptation ✔

2. bonusová kapitola - Už nečekej!

Po delší době přicházím s další bonusovkou, která volně navazuje na tu první. Během čtení vše pochopíte. :) Vydávám ji takhle brzy po 28. kapitole jako menší omluvu za to, že jste museli poslední týden nebo dva tak dlouho čekat. 

Snad se bude líbit. :) 

***

"Hunnie, Hunnie!!" 

"Uhm..." zahuhlal jsem a pokoušel se zakrýt si hlavu polštářem, ale nepovedlo se mi to, jelikož mi ho Luhan vyrval z rukou. 

"Nespi!" uslyšel jsem jeho zvonivý smích přímo u ucha a pocítil váhu jeho těla, jak na mě dolehl. 

"Ani nemůžu," pronesl jsem sarkasticky a čekal, co se bude dít dál. 

"To je dobře." Napůl se sesunul z mého těla, jelikož jsem se posunul více ke straně. 

"Co chceš?" otočil jsem se na druhý bok, abych byl zády k němu a co nejdál od jeho pronikavého hlasu. Neříkám, že bych neměl rád jeho blízkost. Ale ne ve chvílích, kdy chci spát a on má naopak energie na rozdávání. 

"Dneska máme náš první společný trénink, nemůžeš spát," namítl a stáhl ze mě deku, aby se jí mohl sám přikrýt.

"Vrať to sem, jestli nechceš zemřít pomalou a bolestivou smrtí," zavrčel jsem a nadále ležel na posteli zády k němu - tentokrát už bez deky i polštáře.

"Ne!" uslyšel jsem jeho hlas plný vzdoru a skutečně jsem se vytočil.

"Luhane," procedil jsem skrz zuby a pak jsem se prudce otočil. Chytil jsem deku, kterou objímal jako plyšáka, a začal jsem za ni se zlostnými skřeky tahat: "Okamžitě to sem naval! Oboje!"

"Nikdy!" sevřel ji o něco pevněji a odhodlaně se na mě podíval.

"Fajn, řekl sis o to," zamumlal jsem a naklonil jsem se nad jeho tělo. Oběma rukama jsem ho pevně uchopil za boky, načež jsem ho začal lechtat všude, kam mé ruce dosáhly. V tu chvíli se z jeho hrdla vydral takový jekot, že jsem musel použít polštář, který mu vypadl z ruky, abych umlčel jeho ostré výkřiky. Obkročmo jsem si mu sedl na klín, jednou rukou jsem mu sevřel obě zápěstí, přišpendlil mu je nad hlavou, druhou rukou jsem mu k obličeji stále tiskl polštář a čekal jsem, až už mu na křik nezbude dostatek vzduchu.

"Tak," usmál jsem se spokojeně, když jsem po dvaceti vteřinách polštář sundal a on konečně mlčel. Jen rudé tváře z křiku a prudkého zmítání a zrychlený dech z lapání po nedostatkovém vzduchu dokazovaly, že se ještě před chvilkou něco dělo.

"Teď buď tak laskav, vrať se na svou postel a mě nech spát," dodal jsem a poplácal ho po tváři. Slezl jsem z něj, položil jsem se na záda vedle něj a ruce jsem si založil za hlavou. Stejně už teď neusnu.

"A můžu tady ležet s tebou?" zeptal se po malé chvilce ticha, kdy se ani nehnul.

"Když mě už nebudeš budit, tak klidně," zavřel jsem oči a znovu jsem se otočil na bok zády k němu.

"Ty nemáš vůbec žádnou energii," zahuhlal nespokojeně, ale cítil jsem, jak mi jednu ruku ovíjí kolem pasu, až skončila na mém břiše, a přitiskl se mi tělem k zádům.

"Tak mě nech ji nabrat," zavrtěl jsem se, aby naše těla ještě lépe zapadla do sebe. Nikdy jsem se s nikým tak často neobjímal, ale bylo to příjemnější, než jsem si myslel. Vlastně... bylo to až příliš příjemné.

...

"A na to jsi přišel teď...? Prostě... jen tak?" podivil se Jongin, když jsme spolu po vyučování procházeli školní chodbou a vraceli se zpět na internát.