Temptation ✔

42. kapitola - Zavři oči

"Nemusíš tady zůstávat," položil jsem mu dlaň na stehno, když se židlí přisunul až na doraz k posteli.

"Lehni si," pousmál se a nad mou předchozí poznámkou jen zavrtěl hlavou, "musíš odpočívat."

"Ty bys taky měl," namítl jsem a nehty mu zlehka zaryl do stehna.

"Au," sykl a položil mi dlaň na hřbet ruky. "Kyungsoo!"

"Co?" pokrčil jsem nevinně rameny a usmál se jako andělíček.

"Máš strach z lidských dotyků."

"To ale neznamená, že se tě nemůžu dotýkat," podotkl jsem a olízl si suchý horní ret.

"A ty si myslíš," naklonil se ke mně a zpříma se mi podíval do očí, "že bych se pak dokázal udržet?" Srdce se mi hlasitě rozbušilo, ale nebyl jsem si v tu chvíli jist, zda to bylo z té náhlé blízkosti, na kterou mé tělo a mysl reagovaly negativně, či ze vzrušení, které ve mně i přes to dokázal vyvolat.

Mlčky jsem ho sledoval, mezi zuby tiskl svůj spodní ret, ale ruku jsem nesundal.

"Lehni si," zopakoval klidně a sebejistě, probodávaje mě pohledem, který neznal námitky.

"Dobře," kývl jsem a položil se na záda, "ale hned ráno půjdeš a budeš spát alespoň půl dne."

"Slibuju," pohladil mě po vlasech a sklonil se k mé tváři. "Můžu ti dát pusu?"

"Musíš," zvedl jsem ruce, jak jen to bylo možné kvůli hadičkám, a položil mu dlaně ze stran na krk.

"Fajn," pozvedl jeden koutek a poté zlehka vsál můj spodní ret mezi své. Já jsem tedy zase mezi své rty zachytil jeho horní ret, než jsme se začali skutečně líbat.

Když mi pronikl jazykem do úst, trošku jsem se vyděsil, ale díky jeho něžným a nevinným dotekům, putujícím po mých tvářích a krku, jsem se rychle znovu uvolnil a spokojeně jsem zamručel do polibku.

"Je to v pořádku?" ujistil se, když se ode mě oddálil.

"Naprosto," zavrněl jsem měkce a pousmál se.

Bude to v pořádku. Stačí se mu jen dívat do očí. Je to on. Je to Jongin.

"Tak spi," šeptl a políbil mě na čelo, než jsem konečně zavřel oči a s uvolněným výdechem vnímal jen to, jak mě hladí po vlasech.

***

Ticho.

To nepříjemné, ohlušující ticho.

"Uhm," zamumlal jsem tiše a s bolestným výdechem se nadzvedl na loktech. Ospale jsem pootevřel oči, dezorientovaně jsem se porozhlédl, ale nesetkal jsem se s ničím dalším, než jen s temnými obrysy pokoje.

A s Jonginem, který byl předkloněn na své židli a hlavu měl položenou na složených rukou v mém klíně.

Jemně jsem se pousmál a opatrně jsem se posadil, abych ho neprobudil. Položil jsem mu dlaň na záda, něžně ho po nich hladil a sledoval jsem jeho poklidnou tvář a jeho krásné, plné rty, ze kterých unikaly táhlé a hluboké výdechy.

Klap... klap... klap.

Nakrčil jsem obočí a zvedl pohled směrem ke dveřím.

Co to je?

Znepokojeně jsem se nahrbil, dlaň jsem Jonginovi o něco silněji přitlačil na záda, abych si ho k sobě mohl popřípadě přitáhnout blíže, a se zatajeným dechem jsem sledoval dveře, zpoza kterých zvuk přicházel.