Temptation ✔

12. kapitola - Snově bezesná noc

Zamručel jsem a nevrle se přetočil na druhý bok. Nechtělo se mi vstávat, vůbec ne. Psychicky jsem se připravil na jasné světlo, které mě oslepí, až otevřu oči, ale to se nestalo. Neviděl jsem nic víc než tmu.

Překvapeně jsem se posadil, prohrábl si vlasy a rozhlédl se. Viděl jsem obrys Junmyeonova spícího těla na jeho posteli, část měsíce, jak svítí do okna, ale přesto celý pokoj halila hustá tma. Nestávalo se mi moc často, abych se budil uprostřed noci. Natáhl jsem se k nočnímu stolku pro telefon, abych zkontroloval, kolik je vlastně hodin.

3:48 ... Vážně?

Tiše jsem si povzdechl, odložil mobil a chtěl jsem si opět lehnout a spát, ale po několika minutách nekončícího zírání do stropu mi došlo, že to jaksi nemá cenu. Usnul jsem téměř hned po sprše, ani jsem nejedl, takže mi asi těch necelých sedm hodin spánku stačilo. Znovu jsem se posadil a nohy jsem spustil na zem. Našlapoval jsem poté co nejopatrněji a nejtišeji, abych Junmyeona nevzbudil. Nevím, co mě to tak najednou popadlo, snad ten pocit, že nechci nikoho brzdit a být za neschopného, ale vzal jsem si ze skříně tepláky, tričko a mikinu, a zaplul jsem do koupelny. Po pár minutách jsem vyšel oblečený a tak nějak i upravený. Přikradl jsem se k nočnímu stolku svého spolubydlícího, vzal jsem si z něj klíčky od tanečního sálu, bleskově jsem si obul tenisky a tiše jsem za sebou zacvakl dveře od pokoje.

Internát v noci vypadal celkem děsivě. Jelikož na zdech nebyla téměř žádná okna, snad kromě jednoho, které bylo na druhé straně chodby než vstupní dveře, byl jsem rád, že vidím pár kroků před sebe. Jen dveře mi ukazovaly cestu ven. Po pár vteřinách si mé oči však přivykly tmě a ta trocha měsíčního světla, která se dovnitř dveřmi a oknem vkradla, mi jen pomáhala, abych viděl celkem slušně. Proto jsem se zarazil, když jsem si všiml, že jedny dveře jsou pootevřené. Věděl jsem, že to není slušné, ale přesto jsem ke dveřím přišel blíže a dvěma prsty jsem je ještě trochu pootevřel. Nakoukl jsem do pokoje a zalapal po dechu.

Proč si nechávají otevřeno, když... proč zrovna oni dva.

Z tváře se mi vytratila veškerá krev, zesinal jsem a stál jako socha na místě, prsty se stále opírajíc o dveře. Měl jsem výhled přímo na postel, na které leželi Luhan se Sehunem. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Bylo celkem jasné, že spolu spí na jedné posteli.
Nedokázal jsem se nadechnout, bál jsem se, že i ten slabý zvuk by je mohl vzbudit. Protřel jsem si oči a dál na ně nepokrytě zíral. Oba byli nazí, to bylo to úplně první, čeho jsem si všiml. Luhan ležel s rukama připevněnýma koženými pouty k čelu postele. Stejně jako zápěstí i kotníky svírala naprosto identická pouta, nedržela však nohy úplně u sebe, byl mezi nimi jakýsi řetízek. Měsíční světlo dopadalo na jejich nahá těla a tváře a já jsem se podivil, když jsem z Luhanovy spící tváře neuviděl ani náznak grimasy bolesti, ale pouze naprosto klidný výraz spícího člověka, který se cítí v absolutním bezpečí. Ani Sehunův výraz nebyl o moc jiný. Poklidně spal s hlavou položenou na přítelově hrudníku, který se zvedal v identicky pravidelných intervalech jako ten jeho. Ruku měl položenou na přítelově podbřišku, ale já přesto mohl vidět tu část těla, kterou jsem vidět skutečně nechtěl. Ač měli nohy propletené do sebe, jak jen to pouta dovolovala, přesto jsem měl perfektní výhled na jejich odhalené klíny, a to už jsem jaksi nezvládl. Vypotácel jsem se malátnými, nejistými kroky z pokoje, tiše jsem za sebou zavřel dveře, aby už nemohli mít žádného takového nechtěného návštěvníka, a rychle jsem se vydal do tanečního sálu, kam jsem měl původně namířeno. Přiložil jsem si chladné dlaně k hořícím líčkům a pokoušel jsem se z hlavy vypudit obraz, který se mi do ní nemilosrdně vryl.

S hlasitě bušícím srdcem jsem odemkl, rychle za sebou zavřel, jen co jsem se vkradl dovnitř, a rozsvítil světla. Klíček jsem si strčil do kapsy a vydal se k reproduktorům. Sice jsem sestřih hudby neměl v telefonu, ale mohl jsem si alespoň tu mp3, na kterou jsme předešlý den tančili, stáhnout do telefonu a ten připojit na reproduktory. Mezitím, co se hudba stahovala, jsem si několikrát vyzkoušel naučené taneční kroky. Stále jsem však měl pocit, že nevypadaly tak, jak by měly. Tančil jsem je, to ano, ale neprožíval. Nedokázal jsem do nich dát to něco, co jsem chtěl. To něco, co oni měli.