Temptation ✔

62. kapitola - Bolestná pravda

"Tady máš," podal mi Baekhyun hrneček s horkým čajem a posadil se na matraci jen kousek od místa, kde jsem seděl já. 

"Díky," šeptl jsem, pevně jsem oběma zmrzlými dlaněmi objal rozpálený hrnek a lehce jsem foukl na hladinu čaje, abych na malý moment odehnal páru. Jongin, který seděl těsně za mnou, si mě více přitáhl do náruče a spočinul mi bradou na rameni: "Opatrně, nespal se." 

"Neboj," pootočil jsem k němu hlavu, ale hned jsem ji obrátil zase zpátky. Nechtěl jsem mluvit o tom, co se stalo, vážně nechtěl. Jediné, co jsem si přál, bylo zapomenout na všechno, co se poslední půl hodinu stalo, a podívat se na ten film, který kluci vybrali. 

"Soo," oslovil mě Junmyeon opatrně, "kdo... kdo to byl?" 

Chvilku jsem jen mlčel a zíral jsem na hrnek ve svých rukou. Po několika vteřinách jsem si však tiše odkašlal, odložil jsem hrnek vedle matrace na zem a položil jsem své stále chladné dlaně na Jonginovy hřejivé paže, kterýma mě objímal kolem pasu a tiskl si má záda na svůj hrudník. 

"Byl to můj ex-přítel." 

"Cože...?" zalapal Luhan po dechu. "Ty... c - co? Kdy?" 

"Než jsem přišel na vaši školu, někoho jsem p - předtím měl." Cítil jsem, jak můj hlas od druhé poloviny věty začínal selhávat, tak jsem si znovu odkašlal a na moment jsem se odmlčel, než jsem znovu našel dech a odvahu. "Největší chyba mého života." 

"Co se stalo?" zeptal se Yixing jemně a přisedl si o něco blíže. Celkově se kroužek kolem mě začínal čím dál více zmenšovat. 

"Já..." začal jsem a otřásl se nad vzpomínkou svých slz a křiku a jeho slizkých dotyků a oplzlých slov. "Nechci už to říkat znova... já už nemůžu. Jongine... nemohl bys, prosím?"

"Bojím se, že kdybych to řekl, musel bych se zvednout a jít ho najít, abych ho už vážně zabil," zavrčel Jongin.

"Jestli chceš, tak to řeknu," nabídl mi Baekhyun opatrně.

"Ty to víš?" podivil se Jongin.

"Řekl jsem mu to před pár dny," vysvětlil jsem mu a trochu jsem se zavrtěl v jeho náruči. "Děkuju, Baeku."

"No," prohrábl si hnědovlásek svou rozcuchanou ofinu zčesanou na patku, "pokud si to správně pamatuju... tenhle kluk, který byl předtím dole, chodil s Kyungiem někdy loňský školní rok. A stalo se to tak, že..."

"Že mě začal proti mé vůli líbat," doplnil jsem Baekhyunovo vyprávění. "Nejprve se se mnou spřátelil a jednou mě vzal k němu domů, abychom se spolu mohli učit. Učení však bylo to poslední, co měl v plánu," zasmál jsem se hořce. "Nechtěl nic víc, než jen moje tělo." A nakonec už jsem Baekhyuna ani zpátky ke slovu nepustil, sesbíral jsem veškerou svou sílu a vůli a rozhodl jsem se dokončit vyprávění sám.

...

"... a po tom všem, co se stalo, byl Jongin vlastně jako zázrak seslaný z nebes. Tehdy, když mě srazilo to auto a měl jsem tu stresovou poruchu, bylo to kvůli němu. Vrátily se mi vzpomínky a traumata z doby, kdy se to všechno, co jsem vám řekl, dělo. Proto jsem tak moc odmítal doteky. Bál jsem se. Moje tělo se bálo. Moje hlava se bála."

"Kyungie," šeptl Luhan plačtivě, "moc mě to mrzí." Hned na to se ke mně po čtyřech doplazil a ukradl si mě z Jonginovi náruče, aby mě mohl sevřít ve svém hřejivém objetí.

"Stalo se," povzdechl jsem si, "nic už s tím neudělám. Ale díky vám všem se cítím o moc lépe, neuvěřitelně jste mi pomohli se z toho dostat."