Temptation ✔

27. kapitola - Nečekaný telefonát

Den D nastal neúprosně rychle a já se vůbec necítil dostatečně připravený. Ten den a půl intenzivního studia sice zachránil mnohé, můj negativní vztah k chemii však rozhodně ne.

"Týme," svolal si nás Baekhyun ke své lavici. Přitáhl jsem si k němu židli a čekal, jaký proslov z něj vypadne tentokrát. Od včerejšího rána jsme slyšeli sedm různých. 

"Copak tentokrát?" zasmál se Junmyeon a posadil se na jeho lavici, nohy si přehodil dopředu k Baekhyunovi a ten se do nich zapřel dlaněmi. 

"Porazíme je, dokážeme to!" prohlásil bojovně a postupně se na každého z nás povzbudivě podíval. "A až se dozvíme výsledky, užijeme si krásný pohled na ty čtyři jen v ručníku běhající kolem areálu.

"Na to se těším," pokýval Chanyeol hlavou, "doufám, že jim ty ručníky budou padat."

"Channy, ty úchyle," dloubl do něj vesele Junmyeon. Se smíchem jsem je pozoroval, ale neustále ve mně hlodala nervozita, ten nepříjemný pocit ze sázky. Z obou sázek.

O chvilku později vešla profesorka se vstřícným úsměvem ve tváři, načež nám rozdala papíry natištěnou stranou dolů. Nervózně jsem svíral propisku, kousal si tváře zevnitř a čekal na pokyn, abychom otočili papíry.

...

"Uf... chci celý zbytek dne jen relaxovat," dopadl jsem na svou postel. "A hlavně nechci přemýšlet nad tím hrozným testem."

"Nebylo to tak strašný," namítl Junmyeon a sám se také položil na postel, nevypadal u toho ale jako balvan. Nijak mě to však netrápilo. Zůstal jsem ležet na břiše s hlavou zabořenou do měkkého polštáře, úlevně jsem vydechl a nechával své tělo i mysl odpočívat.

"Jongine," uslyšel jsem najednou Junmyeonův hlas, "copak?"

"Teď už nemám zákaz přibližování se, doufám," zasmál se a já jsem cítil, jak se prohnula má postel, když se vedle mě položilo ještě jedno tělo. Konečně jsem zvedl obličej z polštáře, rozespale jsem si ho přitáhl blíž k sobě, aby však stále ležel na zádech, a položil jsem mu hlavu na hrudník. Cítil jsem, jak mi ovíjí ruku kolem ramen, což mě donutilo se k němu ještě více přitulit a spokojeně jsem zamručel.

"Skočím si za Chanyeolem do knihovny," oznámil Junmyeon s úsměvem, a když kolem nás procházel, mrkl na nás. "Bavte se."

"Já to nechápu," zavrtěl jsem hlavou, jen co za sebou zabouchl dveře. "Hned v neděli na tréninku poznal, co mezi námi je, a to jsme mu nemuseli ani nic říkat. Proč není schopný po spoustě měsíců poznat, že je do něj Yixing blázen?"

"Kyungie," prohrábl mi Jongin vlasy a sledoval, jak mu mezi prsty mizí jeden pramen za druhým, "napadlo tě někdy, že to třeba vidí? Že to ví? Ale že třeba jen neví, co má dělat?"

"No..." zarazil jsem se.

"Nikdy jsem s ním o tom nemluvil, takže to je jen moje domněnka, ale nějak se mi nechce věřit, že by to skutečně neviděl."

"Nevím," pokrčil jsem rameny a zvedl k němu hlavu, abych ho mohl políbit na hranu čelisti. "Ale stejně bude muset jednou dojít k tomu, že se mu Yixing vyzná. Až pak se asi dozvíme odpověď na všechny naše otázky."

"Pokud se na to ale ještě necítí, nemůžeme ho nutit," přitiskl mi rty na čelo.

"Já vím," pohladil jsem ho po hrudníku a trošku jsem se celým tělem posunul nahoru. Přejel jsem mu bříšky prstů jemně po tváři, otřel naše nosy o sebe a vtiskl jsem mu krátký polibek na rty.