Temptation ✔

8. kapitola - Ranní siesta

"Vstávej, ty ospalče!!"

"Uhm..." zamumlal jsem zabořen obličejem do polštáře a pokoušel jsem se setřást ze sebe cizí tělo, které na mě před vteřinou tak nemilosrdně dolehlo.

"Luhane," zaslechl jsem z dálky Junmyeonův hlas, "proboha, slez z něj."

"Ne!"

"Nebuď dětinský a okamžitě se z něj odval!" Junmyeonův hlas nabíral na autoritativnosti, ale chlapec nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Hned pak se ozvalo plesknutí, jak se asi Junmyeon rozhodl použít násilí. Lu mi bolestně zakňučel do ucha, ale hned pak se začal zase smát a přes deku mě obejmul. Musel jsem otočit hlavu na stranu, abych se polštářem neudusil, a jen co jsem to udělal, napůl překvapeně a napůl bolestně jsem zaskučel. Na Luhanovo tělo se přidala další váha.

"Byun Baekhyune, okamžitě slez dolů!"

"My mu jen projevujeme lásku," ohradil se hnědovlásek.

"Tím, že ho rozmačkáte?"

"Oprava, umačkáme. Umačkáme láskou."

"Po-po dvou t-týdnech, c-co mě zn-znáte?" vydoloval jsem ze sebe, jak jen mi to váha, která na mě spočívala, dovolovala.

"No jasně," uculil se Luhan, když jsem na něj s obtížemi pootočil hlavu, a stále nepovoloval své sevření.

"Dolů! Oba! A hned!" Junmyeonovi došla trpělivost, stoupl si vedle postele a prudce trhl s Baekhyunem. Ten to ale čekal, tudíž se držel Luhana jako klíště, ten zase mě, a to byla váha, kterou už Junmyeon skutečně neměl šanci unést. Ztratil rovnováhu, ale prudký pád na záda stačil zbrzdit Yixing, který akorát vešel do pokoje.

"Ou, ou, co se to tu děje? Slyšel jsem hluk až na druhou stranu chodby," podivil se, když příteli pomohl se zase narovnat. Urovnal mu sako, a pak se otočil na nás: "Hej vy dva! Slezte z chudáka Kyungsooa dolů."

"Ani nás nehne!" vykřikl zarputile Baekhyun, načež se ozvalo mé bolestné zaskučení.

"Fajn," procedil Yixing mezi zuby, chybil Baekhyuna za nohy a začal tahat. Junmyeon zase chytil Luhanovu volnou ruku, kterou mě zrovna pevně nesvíral, a začal tahat na pravou stranu. Chvilku se ti čtyři takhle prali - k mému neštěstí Yixing a Junmyeon prohrávali na celé čáře - až horlivý souboj přerušil tichý smích.

Vyplašeně jsem hlavu otočil směrem ke dveřím a tam, opřený o vysokou skříň s oblečením, stál vysmátý Jongin s rukama založenýma na prsou. "To má být hromadné znásilnění nováčka nebo jak?"

"Ne, nasáváme od něj štěstí na dnešní vystoupení," opravil ho Baekhyun. Jistě. Vždycky je na co se vymluvit.

"N-neřekl bych, že jsem a-amulet pro štěs-tí..." zahuhlal jsem přerývavě do polštáře, když už jsem nezvládl Jonginův pohled, kterým mě propaloval skrz na skrz. Nemohl jsem si pomoct, ale připadalo mi, jako by se mi mohl dostat až do duše. Měl jsem pocit, že mě má perfektně přečteného a není nic, co bych před ním mohl skrýt. Ale to byla jen a pouze má paranoia.

"... no tak znásilnění pro štěstí by mohlo být ještě lepší," zaslechl jsem a to mě zatraceně rychle vytrhlo z mých šílených myšlenek. Nadechl jsem se, abych se proti Luhanovým slovům ostře ohradil, ale nebylo to potřeba.

"Opravdu?" ozvalo se z místa, kde předtím stál Jongin. Teď už vedle něj stál i Sehun, ruce založené na prsou naprosto identicky, a propaloval svou drahou polovičku pohledem. "Probudil jsem se s pocitem, že budu objímal a líbat svého přítele, který leží vedle mě, a že pak půjdeme do koupelny, kde si navzájem - "

"Sehune! Nebuď nechutnej," okřikl ho Yixing, ale přesto mu lehce zacukaly koutky.

" - uděláme dobře. Ale postel vedle mě prázdná. A on se tady mezitím válí po někom jiném." Zbledl jsem.
Výborně, tak po tomhle se mé sympatie asi moc nezvedly.

"Ale prosím tebe, nepřeháněj, Hunnie," odbyl ho se smíchem Luhan.

"Co to tady všichni, k čertu, děláte?" ozvalo se ode dveří. Stál v nich Chanyeol, na sobě měl tmavě modrý župan a pyžamo, v ruce rudý hrnek, ze kterého se po pokoji linula lahodná vůně čerstvé kávy, a tvářil se naprosto zmateně. Nebylo se mu co divit. Musel na nás být vážně prapodivný pohled. Každopádně tím, jakým způsobem přišel a jak byl oblečený, dodal celé této scénce snad ještě větší absurditu. Takovou, až jsem to nevydržel a musel jsem se i přes tu bolest začít smát.

"Vidíte to? Už se z vás zbláznil, gratuluju," zaslechl jsem Junmyeona, ale bylo mi to upřímně naprosto jedno. Nedokázal jsem ten náhlý záchvat smíchu potlačit. A nevím, jestli jsem to způsobil já a má reakce, ale za několik málo vteřin už se smáli úplně všichni. Ale možná přesně to bylo potřeba, jelikož za několik málo hodin je čekalo vystoupení, na které trénovali týdny a týdny. A ač to nechtěli přiznat, nervozita se na nich celkem dost podepisovala.

...

"Yixingu, no tak," drkl jsem do něj na obědě, "přestaň z těch hranolek stavět postavení."

"Jo," probral se ze svého tvořivého kómatu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, načež jsem si rezignovaně povzdechl. Jongin na obědě opět nebyl, což nebylo žádné překvapení. Za poslední týden na něm byl jen jednou, zbytek času protrénoval. Junmyeon nepřítomně putoval vidličkou po talíři a rty naznačoval počítání do rytmu. Sehun něco ukazoval Chanyeolovi na telefonu a chvíli jsem se si snad i myslel, že se jen něčím baví, ale nakonec se ukázalo, že Sehun ukazoval Chanyeolovi záznam ze včerejšího tréninku a opravoval jeho chyby. A Baekhyun očima probodával skleničku s vodou, kterou měl položenou na tácu, což samo o sobě vypadalo dost děsivě. Asi jsem raději ani nechtěl vědět, nad čím přemýšlí.

V pozdních odpoledních hodinách jsme se všichni vydali zpět na pokoje internátu, kde si sbalili kostýmy a všechno ostatní, co potřebovali, a sešli jsme se za 15 minut před budovou.

"Proč jste tak nervózní?" zeptal jsem se konečně na věc, která mě nahlodávala po celou dobu.

"Je to talentová soutěž mezi školami, kterou jsme vloni vyhráli, a chceme si udržet dobré jméno," vysvětlil Baekhyun.

"Ah... kam až vlastně jedeme na tu akci?" Došlo mi, že vůbec netuším.

"Jen patnáct minut jízdy autobusem, neboj se, není to daleko. Jedna ze škol má ohromný stadion, kde se takovéto akce pořádají," vysvětlil mi Junmyeon.

Autobus stavěl na příjezdové cestě, kde mě minulé pondělí rodiče i s mými věcmi vyhodili z auta a nechali mě napospas osudu. Ale nikdy bych nečekal, že tu budu o dva týdny později znovu stát - tentokrát se svými přáteli. Bylo to zvláštní. Ale vlastně hrozně pěkné.

"Musím ti vysvětlit, jak to bylo s naší výhrou vloni," zaplul vedle mě Luhan, div, že si mi nesedl na klín. Hned po něm vlezl do autobusu Sehun a během chvíle, co zhodnotil situaci, mě sežehl pohledem. Posunul jsem se na sedadle o něco níže, zkousl si ret a raději jsem veškerou svou pozornost věnoval Luhanovi, který mi barvitě vykresloval jejich loňskou velkolepou výhru, a Sehunovy reakce si evidentně ani v nejmenším nevšiml.

Přesto jsem ale byl rád, že se alespoň na chvilku dokázal odreagovat a nemyslet na nadcházející vystoupení, na kterém jim tolik záleželo.