Temptation ✔

30. kapitola - Výjimečný

"Pět, šest, sedm, osm," odpočítal Yixing a my si znovu zkusili právě naučenou část choreografie. Udělal jsem rychlý krok doprava, čímž jsem si vyměnil pozici s Baekhyunem, pak sklouznutí dozadu, během kterého se vedle mě sklouz dopředu z jedné strany Sehnun a z druhé Jongin. Během zvedání se jsme navázali rychlou otočkou a následné rychlými ostrými pohyby rukou, než jsme skončili v plánovaném postavení.

"Fajn," vydechl Jongin, když v odrazu zrcadla viděl, že všechno je tak, jak má být. "Už jsme skoro na konci, ne?"

"Už jen 15 vteřin," odpověděl Sehun a prohrábl Luhanovi vlasy, když k němu zrzek přišel a pokládaje mu hlavu na rameno ho objal kolem pasu.

"Nedoděláme to zítra?" optal se Chanyeol. "Ten konec by měl být fakt epický, tak třeba budeme mít lepší nápady."

"Zítra asi trénink ani nebude," odpověděl ledabyle Sehun s rukou kolem Luhanových ramen. "Dostaneme přeci výsledky testu."

Pravda. Zítra byl čtvrtek, což znamenalo, že se dozvíme, kdo vyhrál sázku a kdo bude jen v ručníku obíhat areál školy. A pro mě s Jonginem to taky znamenalo, že jeden z nás se poté na 24 hodin stane osobním sluhou.

"Fajn, tak to doděláme dneska," protáhl se Yixing a zadíval se na svůj odraz do zrcadla. Pokrčil se v kolenou, zapřel se o ně dlaněmi a pobídl Chanyeola, který stál nejblíže reproduktorům, aby zapnul hudbu. Poté vyzkoušel do rytmu zasadit výskok, lehký dopad, po kterém následoval rychlý rozeskok, vlna rukou putující od konečků prstů až po rameno, zaseknutí a otočení až do polokleku.

"To není špatný," došel k němu Jongin, "zkusíme tam ještě něco dodat a pak to upravíme na osmičku."

...

Nemohl jsem v noci spát. Budil jsem se každých pět minut z jedné a té samé noční můry - můj tým prohrál a museli jsme obíhat areál. Běžel jsem, ale najednou jsem jim nestačil a byl jsem úplně poslední. Všichni už doběhli a smáli se mi, a těsně než jsem i já doběhl do cíle, zakopl jsem a ručník spadl na zem, díky čemuž jsem se přede všemi ocitl úplně nahý. A v popředí všech stál Jongin, zhnuseně mě sledoval, pak se otočil a vydal se pryč. Ještě se po cestě otočil a doslova na mě plivl: "Vážně sis myslel, že bych někdy chodil s takovou nulou? S takovým ubožákem? Vzpamatuj se!"

Celý bledý a zpocený jsem se zvedl z postele a vydal se do kuchyňky, abych se napil, ale nakonec jsem se rozhodl v ní na chvilku zůstat. Posadil jsem se na svou obvyklou židli, kde jsme často sedávali s Jonginem, opřel jsem se a nohy jsem si přitáhl k tělu. Položil jsem si čelo na kolena a zavřel oči.

Nejsem pro něj dost dobrý. Nemůžu být.

Nechtěl jsem, ale ten nepříjemný pocit se mě držel jako klíště. Netrvalo dlouho, než první zbloudilá slza sjela přes líčko až na špičku nosu, protože jsem měl tvář sklopenou dolů, jak jsem se hlavou opíral o kolena. Postupně ze špičky nosu kapala jedna za druhou a vpíjela se do tepláků na levém stehnu, dokud se mi na tom místě nevytvořil malý mokrý flek.

Nebyl jsem ničím zajímavý. Ničím speciální. V ničem jsem nevynikal. Proč by mě měl tak krásný a talentovaný člověk chtít. Navíc s tak úžasnou osobností.

"Kyungsoo...?" ozvalo se náhle váhavě jen kousek ode mě. Vyplašeně jsem zvedl hlavu, ani jsem se nepokoušel zakrývat svůj pláč, vůbec jsem nestihl zareagovat. Jen jsem otupeně sledoval, jak se postava blíží ke mně, dokud ji více neozářilo měsíční světlo.

"Sehune," vydechl jsem překvapeně, a když si přisedl vedle mě na židli, můj ochranný instinkt zapracoval a já jsem se vystrašeně stáhl. Posunul jsem se na židli dál od něj, hlavu jsem opět sklopil a opřel jsem ji o kolena. Doufal jsem, že když nebudu mluvit ani vydávat žádné zvuky, krom tichého popotahování, kterému nešlo zabránit, jen nade mnou mávne rukou a odejde.