Temptation ✔

Epilog - Společně

O měsíc později

...

"Takže táta se ti stále ještě neozval?" zeptal se Luhan a převalil se na Jonginově posteli tak, že se položil na břicho a zapřel se o lokty, aby se mohl nadzvednout.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou, "nebo alespoň ne přímo. Každopádně na účtu mi přibylo 200.000 wonů a nejsou od mamky, takže... řekněme, že mě ještě asi úplně nevydědil."

"Alespoň že tak," přitakal Luhan a přitáhl si pod sebe Jonginův polštář. "Snad se brzo umoudří úplně."

"Je tvrdohlavý. Hodně tvrdohlavý," zkonstatoval jsem a přetočil jsem se na záda, oči upíraje ke stropu. Hned na to jsem ucítil zrzkovu hebkou dlaň na své tváři, jak mě po ní hladí: "Jsi neuvěřitelně silný, zlatíčko. A on časem zjistí, že láska k jeho dítěti je silnější než pýcha i předsudky."

V tu chvíli vrzly dveře.

"Luhane!" ozval se ode dveří Jonginův vytočený  (nebo spíše jen naoko vytočený) hlas. "Nikdo nebude ležet na mojí posteli s mým přítelem a hladit ho po tváři! Nikdo kromě mě. Padej!"

"Nešil," poplácal ho Sehun po zádech. "Já taky nedělám scénu."

"Tys vyšiloval několik prvních týdnů, já zase teď," založil si Jongin ruce na prsou a došel až k posteli, aby mohl Luhana za nohu stáhnout dolů. Ten mě však pevně chytil kolem pasu a odmítal mě pustit, takže ho Jongin jen zlostně plácl přes zadek.

"No tak, vztyk! Jde se na trénink," popohnal nás Sehun velitelským tónem.

"Ale no tak, dáme si dneska pauzu, Hunnie," zaskuhral Luhan, zatímco si dlaní hladil bolavé pozadí.

"Ani nápad," zavrtěl blonďák rázně hlavou, "zlenivíme a za chvilku neuděláme ani jeden taneční krok pořádně."

"No jo furt," zamručel Lu a konečně se zvedl z postele. Já jsem pak natáhl ruku k Jonginovi, který stál u postele, a nevinně jsem se na něj uculil.

"Ty jsi dneska taky lenoch, jo?" zasmál se a sklonil se ke mně, aby mě mohl lehce políbit. Přitom mi vsunul ruce pod tělo a jen, co se naše rty rozpojily, si mě zvedl do náruče.

"Jongine!" zasmál jsem se hlasitě, "no tak, polož mě na zem."

"Soo je dneska princezna?" ozvalo se ode dveří. Jako by obecenstvo tohohle divadla o dvou lidech nebylo už tak dost velké. Ve dveřích stáli Yixing s Junmyeonem a dívali se na nás stejně tak pobaveně jako Sehun s Luhanem.

"Tváříš se, jako bych já nebyl princem každý den," šťouchl Yixing loktem do Junmyeonových žeber.

"No samozřejmě, že jsi," poplácal svého přítele po hlavě. "Jsi něco jako Šípková Růženka v mužském provedení."

"To nezní jako kompliment," založil si Yixing uraženě ruce na prsou.

"Tak stačí," povzdechl si Sehun, "vážně, jdeme."

"Ještě musíme po cestě vyzvednout Baekhyuna s Chanyeolem," připomněl jsem, když mě Jongin konečně položil na zem a vycházeli jsme z pokoje.

"Jak to, že tu vlastně nejsou?" zeptal se Sehun. "Dohodli jsme se, že sraz bude u vašeho pokoje."

"Což dává fakt hodně smysl, když je náš pokoj nejdál od východu," ušklíbl se Jongin sarkasticky a úspěšně se vyhnul Sehunově ruce, která se ho pokoušela trefit.

"Jako malí," zasmál se Junmyeon a s úsměvem se vydal chodbou ke vchodových dveřím. S veselým klábosením jsme se vydali za ním až k Baekhyunově a Chanyeolově pokoji - nechuť trénovat se během té chvilky úplně vytratila. Sehun se natáhl po klice a prudce rozrazil dveře s hlasitým: "Tak co, vy flákači, jste - "

V polovině věty se však zarazil.

Všichni jsme se nacpali do dveří, protože dovnitř přes Sehuna skoro nikdo neviděl, a naše výrazy ztuhly úplně stejně jako ten Sehunův.

To, že u stěny jen kousek ode dveří uvidíme Baekhyuna s Chanyeolem, oba nahé a přímo uprostřed vášnivého sexu, to jsem tedy vážně nečekal.

"Pardon," vyhrkl Yixing, jen co se vzpamatoval, a hbitě zabouchl dveře, abychom na ně už déle nemohli tak neomaleně civět. Luhan, stojící po mé pravici, se přihlouple uculil a já jsem do něj dloubl loktem - mé rty se však kroutily do ještě pitomějšího úsměvu.

***

Tak a máme tady epilog a úplný konec téhle povídky. 

Je to takové moje miminko, moje součást, a i když neříkám, že je to kdo ví jaké dílo, vložila jsem do ní část sebe a vytvořila si k ní vztah. První díl jsem publikovala 19.6.2016, takže jsem nad touhle povídkou strávila necelý rok. 

Děkuju vám všem, kdo jste ji četli, a zejména těm, kteří mě podporovali a vybízeli k dalšímu psaní, jelikož jinak bych s tím určitě sekla. :D Upřímně... tohle je jedna z mála věcí, kterou jsem kdy dotáhla do úplného konce. 

Takže vám všem ještě jednou mockrát děkuju a doufám, že se vám tenhle příběh líbil. <3 

PS: Co se týče další povídky, zatím vůbec nevím, zda se do toho pustím, ještě uvidím, chci si teď tuhle povídku přečíst ještě jednou od začátku do konce a poté se asi rozhodnu, co bude dál. :) Zda má cenu, abych psala něco dalšího, a nebo ne. 

I love you, guys <3 (ne, tu angličtinu na závěr si prostě neodpustím :D).