Temptation ✔

6. kapitola - Jiný než většina

 Do třídy jsem dorazil ve spěchu jen pár vteřin před tím, než zazvonilo. Nějak jsem tu sprchu neodhadl. S očima zabodnutýma do země jsem rychle zaplul na své místo a se zařinčením školního zvonku ohlašujícím začátek vyučování jsem si vyházel na lavici dvě učebnice, sešit a propisku. Tiše jsem vydechl, prohrábl si čerstvě umyté vlasy a natáhl jsem nohy pod lavicí před sebe. 

"Ahoj, Kyu," ozvalo se vedle mě. Bezmyšlenkovitě jsem se za hlasem otočil. "Ahoj, Baekhyune. Nějak jsem tě nepostřehl, ještě napůl spím, promiň." 

"To tě to včera tak vyčerpalo?" uchechtl se potichu. 

"Docela jo, ale bylo to super," odvětil jsem a na důkaz pravdivosti svých slov jsem se krátce usmál. Pak už ale začala hodina a já jsem se chtěl na látku plně soustředit, měl jsem co dohánět. Přesto mi po hodině a půl psaní poznámek a žužlání propisky, když zrovna bylo potřeba jen poslouchat, přistál na lavici papírek. Zarazil jsem se, opatrně jsem ho vzal do ruky a otočil jsem se na toho, kdo ho hodil, až mi oči sklouzly k zrzavému chlapci vedle Sehuna, který se na mě zářivě usmál a pokynul mi, abych si ho přečetl. Ano, kdo jiný než Luhan by mohl mít takovéhle nápady. Neznatelně jsem pokýval hlavou a s neutrálním pohledem jsem rozbalil papírek. 

Tak jak se ti to včera líbilo? Doufám, že jsme tě nějak nezklamali. :) 

Chvilku jsem vzkaz bez výrazu přejížděl očima, ale pak mě stejně donutil se pousmát. Bylo neuvěřitelně milé, jak se staral a zajímal. Vytrhl jsem si s pohledem upřeným na profesorku jeden papír z bloku a co možná nejtišeji jsem kousek utrhl. Moc tiché to sice nebylo, ale neotočila se na mě. 

Moc jsem si to užil, byla s vámi zábava. Doufám, že to zase zopakujeme. 

Pak jsem útržek úhledně složil a pootočil jsem se zpět na Luhana. Chtěl jsem ho po něm hodit nazpět, když v tom se profesorka Park otočila mým směrem. Jako blesk jsem se obrátil zpět na ni, v pravé ruce jsem nervózně žmoulal vzkaz pro Luhana. Tohle jsem nikdy nedělal. Bál jsem se, že mě chytí. Chvilku jsem setrvával ve stejně strnulé pozici, ale nakonec jsem se znovu odhodlal, abych se pootočil - s naprosto čitelně provinilým výrazem ve tváři - ale Baekhyun mě zarazil. 

"Já to udělám," nabídl se s uculením a vzal mi papírek z ruky. Ležérně se opřel o židli a naklonil se na stranu. Pak vzkaz hodil přes rameno, jako by měl tu vzdálenost přesně vyměřenou (což bylo dost možné, pochybuji, že je to jejich první vzkaz při hodině), a ten hladce přistál přesně u Luhanova loktu, který měl opřený o lavici. Žádná taková velká akce ale nebyla nakonec potřeba, protože o několik vteřin později ohlásil školní zvonek krátkou pauzu na svačinu. Lu se okamžitě přihnal k mé lavici: "Jsem moc rád, že jsme tě nějak nevyděsili." 

"Proč byste mě měli vyděsit?" zarazil jsem se a podezřívavě jsem ho přejel pohledem. Luhan mlčel a sledoval mě - jeho ruka ležérně přehozena přes má ramena. "O čem to mluvíš, Luhane?" A on stále mlčel. Ani se nepokoušel nic říct, jen mě propaloval intenzivním pohledem. 

O co, sakra, jde?  V hlavě mi to šrotovalo, ale výsledek byl takový, že jsme se jen vzájemné dívali z očí do očí. Za jak moc velkého jsem teď asi idiota?  

A náhle mi to docvaklo. 

"Ah... ty mluvíš o tobě a... Sehunovi?" zeptal jsem se opatrně a naprosto tiše. Lu jen krátce přikývl, a pak se smutně pousmál. A ač jsem nikdy nebyl emocionálně založený, nějak mnou jeho výraz pohnul. 

"Chápu, jestli už se s námi kvůli tomu nebudeš chtít bavit, ale prosím - " 

" - Luhane!" přerušil jsem ho, načež jsem opět rychle ztlumil hlas, abych nepřitáhl ničí nechtěnou pozornost. "Co to říkáš... já... proč bych s tím měl mít nějaký problém?" 

"Já nevím, spousta lidí by měla." 

"Ale já ne. Vy spolu tedy... chodíte?" ujistil jsem se. 

"Ano," sklopil pohled a jeho ruka mi sklouzla z ramen na lavici. Vyděsilo mě to. Sálal z něj strach, ale vůbec nebyl opodstatněný. Na malý moment mi hlavou probleskla myšlenka - trpěl někdy kvůli tomu, jaký je? 

"Lu," oslovil jsem ho a doufal jsem, že se na mě podívá. Já nejsem takový jako ostatní, neodsoudil bych ho, neodsoudil bych nikoho. Ne za tohle. Když mi však zrzavé vlasy spadlé dolů stále zakrývaly jeho tvář, znovu jsem ho pobídl: "Podívej se na mě." Až pak ke mně ostýchavě zvedl pohled. Chytil jsem ho do svého a všemožně se snažil, aby oční kontakt nepřerušil. Co možná nejtišeji a nejupřímněji jsem řekl: "Je to naprosto normální. Máte se rádi a jste spolu šťastni. To je to jediné, na čem záleží. Nenechej si to štěstí od nikoho zničit. A pokud jde o mě... vůbec nic proti tomu nemám." 

"Vážně?" rozzářil se s úlevou v očích. Přísahal bych, že jsem v nich na vteřinu zahlédl odlesk slz. 

"Naprosto," kývl jsem a než jsem stačil cokoliv dodat, vrhl se mi jako velká voda kolem krku a pevně mě sevřel. "Hrozně si toho, cos mi právě řekl, vážím, Kyungie," zamumlal mi do ramene. 

"Ale Luhane, vždyť ho rozmačkáš," ozvalo se za námi se smíchem. Pootočil jsem hlavu, jak jen mi to Luhanovo čelo zabořené do důlku mezi krkem a ramenem dovolovalo, a uviděl jsem Yixinga a Junmyeona, jak stojí těsně za námi. Baekhyun nás sledoval ze svého místa a na rtech mu pohrával lehký úsměv, Chanyeol se vykláněl hned za ním. 

"Promiň," zahuhlal a konečně se narovnal, přičemž mě pouštěl ze svého objetí. Ale štěstí, které se mu teď zračilo na tváři, stálo i za tu pomuchlanou školní uniformu. V té chvíli ale zazvonilo, takže se hlouček u mého místa opět rozptýlil - stačil jsem ještě zachytit Junmyeonův hrdý výraz, kterým mě počasoval. Ještě jsem se obrátil na Sehuna. Třeba se teď náš vztah zlepší. Skutečně jsem se s jeho pohledem setkal, když jsem se na něj otočil - to se stalo snad poprvé. Vůbec se ale netvářil tak, jak jsem čekal, že bude. Mračil se. Vyplašeně jsem se tedy obrátil zpět dopředu a radši zabořil nos do učebnice. 

"Jsi skvělý, Kyu," pocítil jsem hřejivou dlaň na své paži a pootočil jsem hlavu doleva. 

"Díky, Baekhyune," pousmál jsem se. "Ale tohle je samozřejmost." 

"Divil by ses, ale není. Vůbec ne," povzdechl si hnědovlásek tiše, ale hned poté se opět rozzářil. "Jsi jiný. A my jsme za to rádi." Sklopil jsem zrak a s nepatrným úsměvem jsem kývl. Pak jsem zrakem opět začal skenovat učebnici, ale vůbec jsem netušil, co to vlastně čtu. Protože jsem to cítil. Ten pichlavý, intenzivní pohled. Zase mě sledoval. Vlasy na zátylku se mi zježily. Skousl jsem si ret, ale po chvilce jsem se odhodlal se pootočit. 

Nedíval se na mě. Zamyšleně se díval z okna, které bylo na druhé straně třídy než já. Jsem asi už paranoidní... Pomalu a s nevysvětlitelným zklamáním jsem se obrátil zpět dopředu. Prohrábl jsem si vlasy a zamračil jsem se. Co to se mnou je? 

Jen co jsem se zaměřil na výklad profesorky, přistál mi na lavici další papírek. 

Nechceš se dneska přijít podívat na náš trénink? Je hned po škole. :) 

Otočil jsem se na Luhana a přikývl jsem. Na házení papírků jsem si stále netroufal.