Temptation ✔

7. kapitola - Stinná stránka dokonalosti

Očima jsem hypnotizoval dveře tanečního sálu a prsty jsem neslyšně poklepával po jejich hladkém povrchu. Věděl jsem, že to rozhodně nemůže být slyšet. A už vůbec ne přes hudbu, která se skrz dveře linula ven k mým uším. Proklínal jsem se, že jsem nepřijal Yixingův návrh, abych se k nim přidal ihned po odpoledním vyučování. Bylo sice jen pět minut po začátku jejich tréninku, ale i tak jsem se cítil nepříjemně jen při pomyšlení na to, že bych měl vejít a strhnout tak na sebe veškerou pozornost. Přesto jsem se dvakrát zhoupl ze špiček na paty a zpět, a hned pak jsem vzal za kliku a vešel jsem dovnitř.

Sál byl osvětlen jasným žlutým světlem a hlasitá hudba podložena výraznými beaty roztřásala zrcadla, která obkládala celou přední stěnu zkušebny. A úplnost místa dotvářelo několik těl, která se hýbala ve stejném rytmu a se stejnou grácií.

"Páni," zavřel jsem za sebou tiše dveře, opřel se o ně a nechal jsem se dobíjet energií, která z jejich tance sálala.

"Ahoj, Kyungie," zamával na mě Luhan, který si mě všiml jako první. Mávl jsem mu nazpět a založil jsem si ruce na prsou. Nechtěl jsem je nějak vyrušovat, takže jsem čekal, než písnička skončí. Během té doby jsem si stačil všimnout, že jich je pouze šest. A velmi rychle mi došlo, kdo je tím chybějícím článkem. Ten, na jehož taneční schopnosti jsem byl zvědavý nejvíce.

Ztracen v myšlenkách jsem ani nepostřehl, že píseň už skončila a Luhan se ke mně přihnal jako velká voda: "Jsem moc rád, že jsi dorazil." Hned pak mě dovedl k ostatním, abychom se mohli pozdravit.

"Jste neuvěřitelní, vážně. Jako byste byli jeden jediný člověk."

"Díky," rozzářil se Junmyeon, ač se mu ještě před dvěma vteřinami v obličeji zračilo vyčerpání.

"Ještě nám tady chybí Jongin. Poslali jsme ho, aby se šel najíst, protože už zase nebyl na obědě." Yixingova tvář se na moment zahalila starostí. 

"Stejně ale nemáme čas tu takhle postávat, Jongin to dožene. Pojďte znovu," pobídl je Sehun a vydal se ke svému mobilu, který byl napojený na reproduktory rozestavěné do dvou rohů sálu. Luhan mě tedy rychle zavedl k zrcadlu a pobídl mě, abych si sedl na parkety a sledoval je. Měl jsem na ně výhled hezky ze předu a nestačil jsem žasnout. Další choreografie byla snad ještě výbušnější, živější a nepochybně i náročnější. Byl jsem tak zažraný do sledování jejich doslova nadlidských pohybů, že jsem nestačil pozorovat nic jiného. A najednou tam byl. Odhodil mikinu na stranu, tudíž odhalil svá vypracovaná ramena a paže, stoupl si vedle Sehuna a naprosto přirozeně se začal během vteřiny hýbat stejně rychle jako oni. Udělal sólo otočku, a pak mě úplně nečekaně chytil do svého pohledu. Byl tak jiný. Tak neuvěřitelně sebevědomý. Věděl, že mu patří taneční parket, že ovládá celou stage. Musel si být vědom toho, že má v moci vše. A v tuhle chvíli i mě.

Jako skupina byli naprosto nepřekonatelní, o tom nebylo pochyb. Přesto se mezi nimi Jongin jistým způsobem vyjímal. Nebylo to ale kroky, rytmem ani ničím jiným. Sálalo z něj charisma a jeho pohledy ukazovaly, že tanec je pro něj druhá přirozenost. Nebyl ale jediným podnětem mého údivu. Přišlo mi unikátní, jakým způsobem byli jako skupina sžiti. Rozuměli si se slovy i beze slov, o tom nebylo pochyb, dokázali se pohybovat jako jedno tělo, vnímat se navzájem, vidět se, i když stáli zády k sobě. Ale nejvíce mě udivovalo, jak si tu náklonnost občas projevovali. Nepřišlo mi úplně obvyklé, aby se kamarádi, a speciálně kluci, tak často objímali, dotýkali se sebe navzájem, občas si dali i pusu. I když co já jsem mohl vědět, když spolu chodí Luhan a Sehun, třeba spolu chodí i další, jen mi to zatím neřekli. Když jsem ale viděl, jak v jednu chvíli, kdy Yixing vysvětloval nějaký krok, Jongin objal Sehuna zezadu kolem pasu a přitiskl se na něj, ihned jsem tu teorii zamítl. Asi to bylo skutečně tak, že byli tak dobří kamarádi. Přišlo mi to na jednu stranu hezké, ale na druhou zcela nepochopitelné. Já sám bych si na takové doteky nemohl zvyknout, bylo by mi to nepříjemné. Celkově jsem se lidským dotekům snažil vyhýbat. Jak jen to šlo.

"Ne počke - " umlčely mě jeho rty, když jsem zjistil, že mě nezavedl do studovny ohromného domu jeho rodičů, ale do ložnice.

"Mlč," přikázal mi hlasem, kterému se nedalo odporovat, když naše rty na moment rozpojil. Nechápal jsem to. O co se pokouší? Proč? Znovu mě začal líbat a volnou rukou, kterou mě zrovna pevně nesvíral kolem pasu, mě chytil na temeni hlavy za vlasy. Bolestně jsem zaskučel - rozhodně mi jich musel pár vytrhnout.

"Nechápu," odtrhl jsem se od něj a vší silou jsem ho odstrčil, "nechápu, co to, sakra, děláš, ale přestaň." Sjel jsem ho naštvaným pohledem, otřel jsem si rty o hřbet ruky, ale než jsem se stačil nadát, ocitl jsem se přišpedlený u dveří ložnice. Jeho ruka mě držela pod krkem tak těsně, že i dýchání mi začínalo dělat problém, a druhou rukou mi odhrnul tričko prudkým trhnutím, při kterém jsem uslyšel natrhnutí látky. Hned pak jsem ucítil jeho zuby pod klíční kostí na pravé straně a byl jsem si jist, že právě jazykem ochutnává kapky mé krve, které se na tom místě objevovaly. Bolestně jsem vykřikl.

Zavrtěl jsem se a promnul si spánky. Proč si to zase pouštím do hlavy?

Znovu jsem se zaměřil na skupinu tanečníků přede mnou, přitáhl jsem si nohy k sobě a položil bradu na kolena. Ještě nezačali znovu tančit do hudby. Zatím pouze pomalu trénovali kroky, takže jsem naštěstí o nic nepřišel.

Trénink trval ještě dvě hodiny, pak vyčerpáním padli na podlahu, někdo se na ni položil celým tělem, někdo se jen v sedě zapřel o parkety rukama. Vypadali ale zničeně. Nejistě jsem se k nim poposunul, až jsem se posadil vedle ležícího Baekhyuna: "Jste úžasní, nechápu, že jste vydrželi naplno trénovat tak dlouho."

"Nebylo na tom nic tak úžasného," zavrtěl Yixing hlavou, přesto mě obdařil vděčným úsměvem.

"Možná se tak nevidíte... je to ale skutečně tak. Šíříte kolem sebe energii a dokážete jí doslova roztřást sál. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Je to... fascinující."

"Páni," vydechl Baekhyun, otočil se na bok čelem ke mně a položil mi ruku na stehno. Potlačil jsem nutkání ucuknout a jeho ruku setřást - nechtěl mi přeci nijak ublížit. "To je od tebe hrozně hezký, Kyu." 

"Vždyť vám tohle musí říkat všichni," podivil jsem se.

"Tak máme fanoušky, to ano... tedy hlavně fanynky," uchechtl se Chanyeol, "ale mám pocit, že za tím stejně nikdy nevidí tu dřinu, ale jen ty pěkné tváře a dobře vypadající tanec." 

"To je fakt," zasmál se tiše Jongin, ze sedu se položil na záda a založil si ruce za hlavou. "Je to ale otravný. Nemyslím na stagi, to ne, je úžasné cítit tu odezvu. Ale mimo ni, třeba ve škole."

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se. 

"Vytahovat obden ze dveří skříňky milostný vzkazy, nemoct si ve škole ani v klidu zajít pro pití, aniž by tě nenásledovala "nenápadná" skupinka holek... začne to být po čase pěkně nepříjemný." 

"A... vědí o... vás dvou?" otočil jsem se tápavě na Luhana a Sehuna, který měl hlavu položenou v zrzkově klíně, a ten ho hladil po vlasech. 

"Jistě, že ne," zavrtěl Lu hlavou. "Nejde ani tak o ty fanynky, asi by jich pár ubylo, ale dalo by se to zvládnout. Jde o to, že by nás s největší pravděpodobností oba vyhodili ze školy. Proto je důležité, aby se to z našeho okruhu nedostalo ven. Proto ho nemůžu nikdy na veřejnosti doopravdy políbit ani ho objímat o moc více než ostatní." 

"A nevznikají pak třeba spekulace? Tím, že se tak nějak všichni hodně často objímáte a máte mezi sebou hodně fyzického kontaktu." 

"Jistě, že vznikají," zasmál se Junmyeon, "ale v tom není problém. Tohle projevování náklonnosti je naopak spíše atraktivní... ale nikdo z nás by nemohl přiznat, že chodí s někým jiným ze skupiny. To už by problém byl. A to dost velký. Stalo by se přesně to, co řekl Luhan."

"Slibuju, že to nikomu neřeknu," ujistil jsem je s úsměvem. Tohle bych jim nemohl udělat. Nikdy.