Dcera cizinky

Kapitola 5: Nejstarší dva

Zaklepala na dveře jednoho z mnoha pokojů, jež se v tomto domě nacházely. "Teď nemůžu. Půjdu se najíst později." ozvalo se z pokoje. Drobná dívka protočila očima. "Já ti nepřišla nabízet jídlo." zasmála se. Zaslechla zavrzání židle. Dveře se otevřely a ona byla vtažena do chlapeckého pokoje a hned na to vystavena zkoumavému pohledu zrzavého chlapce. "Co si mě tak prohlížíš?" zasmála se. "Za ty necelé dva měsíce, cos mě neviděl, jsem se tolik nezměnila." "Možná přeci jen trošku ano." zapřemýšlel chlapec a poukázal na její hnědé vlasy. "Jsou delší." "Jsou to vlasy, Percy. A ty rostou." ušklíbla se dívka, nad čímž zrzek pouze protočil očima a zavřel dveře vedoucí na chodbu.

Obešel dívku a posadil se ke svému pracovnímu stolu. "Neruším tě?" zeptala se dívka při pohledu na stoh pergamenů a složek, jež před chlapcem leželi. "Je pravda, že bych měl pracovat..." uznal Percy a Hope chápavě přikývla. Natáhla tedy ruku ke klice dveří. "Ale to pár minut počká." usoudil nakonec chlapec a na židli se otočil směrem k ní. "Jaké byly prázdniny?" "Ještě neskončily." připomněla mi brunetka. "Pravda. Jenže někteří z nás už nejsou dětmi a musí pracovat." povzdychl si chlapec. Přehrává. Blesklo Hope hlavou. "A navíc teď, když je nás plný barák..." zavrtěl hlavou. "Je tu navíc jen Harry a Heather. A teď už i já. Bývalo nás tu i víc." "Jen Harry, Heather a ty? Ty si ještě nepotkala..." chlapec nestačil svou myšlenku doříct. Byl přerušen ženským výkřikem, jež se nesl jako ozvěna domem. "Mamka." vyhrkla Hope, načež vyběhla z pokoje s Percym za zády.

Jakmile se ocitla na posledním schodě, zůstala překvapeně zírat na dění před sebou. Její drobná maminka objímala dva vyšší muže a po tváři jí stékala nejedna slza radosti. Nebylo divu. Tyhle dva zcestovalé mládence neviděla skoro dva roky. "Vidíš?" rozhodil zoufale rukama Percy. "V tomhle mám pracovat!" povzdychl a s tichým nadáváním se vrátil zpět do svého pokoje, přičemž za sebou nezapomněl třísknout dveřmi. Jeho hnědovlasá kamarádka jej však nenásledovala. Stále stála na posledním schůdku a s neskrývaným zájmem si prohlížela nejstarší syny Molly a Arthura. Oba byli zrzavý. Jeden z nich byl však menší a podsaditější. Širokou dobromyslnou tvář posetou pihami zdobil zářivý úsměv. Byl svalnatý a na jedné paži měl obrovskou spáleninu. Druhý z mužů byl oblečený jako na nějaký rockový koncert. Byl vyšší než jeho mladší bratr. Vlasy měl dlouhé a vzadu stažené do koňského ohonu. V jednom uchu měl náušnici s něčím, co připomínalo kančí zub. Ať by přišel kamkoli, svým vzhledem by rozhodně vynikal. Jako všichni Weasleyovi. Pomyslela si dívka upřímně. "To ne." vydechl menší z mužů, když si drobné brunetky všiml. Střídavě se díval na ní a na její matku. "Jako dvojčata." zasmál se druhý muž, jež počínání svého bratra pozoroval.

Menší zrzek přistoupil k Hope a se zájmem si ji prohlédl. "Zajímalo by mě, jestli mamku přerosteš nebo taky zůstaneš tahle mrňavá." zasmála se vesele. "Já už nerostu, takže..." nechala zbytek věty vyznít do prázdná. "Rosteš." odporoval dívce muž. "Ale do krásy." mrkl na ní rošťácky, načež ji cvrnkl do nosu. Dívka si dotčeně přejela po, nyní červeném, nose. "Au." uchechtla. "Musíš mě mučit, Charlie?" povytáhla obočí. "To není mučení, prcku. Tomu se říká škádlení." hájil se zrzek. "Uvědom si, že v přítomnosti Billa, Percyho a brzy i Rona, jsme prcci všichni." Bill se zasmál a objal drobnou ženu po svém boku kolem ramen. "Zdědila po tobě bojovnost." "To teda." přitakala Eleanor, která počínání Hope a Charlieho sledovala s pobaveným výrazem. "Jak moc tobě vůbec je?" zeptal se se zájmem Bill. Hnědovlasá žena však se smíchem zavrtěla hlavou. "Raději se ani neptej."