Dcera cizinky

Kapitola 98: Astronomická věž

Hnědé vlasy zavlály ve větru, když drobná dívka konečně vystoupala až na vrchol Astronomické věže. Zavřela oči a pouze naslouchala tichu, jež zde vládlo. Bylo hodně pozdě v noci nebo také hodně brzy ráno. Záleží na tom, jak se na to kdo dívá. Bledé prsty se omotaly kolem zábradlí. Brunetka naklonila hlavu ze strany na stranu ve snaze uvolnit ztuhlé svaly na krku. Poslední dobou toho na ní bylo hodně. Šílenství kolem turnaje, zkoušky NKÚ, zrzavá dvojčata, vidiny... Všechno se to hromadilo a tlačilo dívku k zemi. Najednou měla pocit, jako kdyby tyto pocity už měla. Jako kdyby na tomhle místě stála před lety, opřená o zábradlí, oči zavřené... A pak se to stalo.

Její vědomí se oddělilo od jejího těla a ona se ocitla na stejném místě s tím rozdílem, že doba byla jiná. U zábradlí nestála ona, ale dívka, jejíž byla kopií. Nebelvírská Odrážečka měla zavřené oči. Vychutnávala si ten klid, jež na onom místě vládl. Nevnímala svět kolem sebe a to byl také ten důvod, proč si nevšimla příchodu hnědovlasého chlapce. Položil jí ruku na rameno. Dívka se však neotočila. "Jsem v pořádku." pronesla tiše. "Nejsi." zavrtěl chlapec hlavou. "Nikdo z nás není v pořádku. Ty, Sam a Lily trpíte ztrátou Roxy. Sirius si vyčítá, že ten zub hodil Peterovi..." "Na tom přeci nezáleží." rozhodila dívka rukama. "Carmen by tam stejně přiběhla. Možná, že by nezabila Roxy, to je možné. Stejně by však zabila jednoho z vás. Chtěla mi ublížit." "Myslel jsem si to." povzdychl si hnědovlásek. "Povedlo se." "Ne, nepovedlo. Zvládneme to, Nellie. Začneme znovu." "Jak? Jak chceš začít znovu, Remusi? Po tom všem, co se stalo... Jde to ještě vůbec?" konečně se na chlapce otočila. "Ano. Půjde to, Nellie. Pokud budeme chtít, tak to zvládneme, společně." vzal její drobnou ručku do své a jemně ji stiskl. "Bude to ale chtít čas." "Stalo se toho tolik." zavrtěla Nel hlavou. "Změnila jsem se, Reme. Už nejsem tou dívkou, do které ses zamiloval." šeptla zdrceně. "Pořád jsi stejná, Nellie. A kdyby ne, tak já tě budu vždycky milovat takovou, jaká budeš. Na drobných změnách nezáleží. Miluji tě celou." odpověděl chlapec. "Remusi." vydechla dívka. "Nic neříkej. Jen se otoč."

Ani se nezeptala, proč by to měla udělat. Prostě ho poslechla. Hope se podívala stejným směrem, jako její matka. Východ slunce. Pomyslela si při pohledu na žlutý kotouč, jež stoumal na nebe. Temnota začala pomalu ustupovat světlu. Přicházel nový den. Pozemky Bradavické školy čar a kouzel ozářily první sluneční paprsky. V onu chvíli Hope pochopila, jak těžké tohle všechno muselo být. Nejen pro Eleanor, ale i pro ostatní. Sledovala, jak Nel stiskla ruku svého přítele a s pohledem upřeným před sebe, nasála do plic chladný, ranní vzduch.

Než se nadála, ocitla se zpět ve svém těle. Nadskočila leknutím, když ucítila dotek na své ruce. "Georgi." vydechla, když se na chlapce otočila "Hope..." ať chtěl tehdy říct cokoli, nedostal příležitost. Brunetka jej objala. Zrzek kolem ní, tak nějak podvědomě, omotal své ruce a bradou se opřel o její hlavu. Jeho náruč slibovala, že ať minulost dívce ukáže cokoli. S ním bude vždycky v bezpečí. A přesně to také potřebovala.

_______________________________________

Tak ještě dvě kapitolky a bude konec! Utíká to... 🙊😁

💋🤗💖