Dcera cizinky

Kapitola 96: Vítěz!

Z labyrintu zafoukalý prudký vítr, pod jehož návalem se drobná dívka otřásla. Tílko s tenkými ramínky a krátké kraťásky ji ani v nejmenším nezahřály. Žaludek měla sevřený a na srdci cítila nepříjemný tlak. "Hope, děje se něco?" zeptala se jí její starší kamarádka. "Nelíbí se mi to." odpověděla tiše brunetka a znovu se zatřásla. Katie jí položila ruku na rameno. "Jsi úplně ledová." "To nic. Občas se tak projevuje blížící se... Však víš." ušklíbla se. "Někdy zima jindy zase teplo." pokrčila rameny. "Na." ozval se zrzavý chlapec, jež seděl za ní. Dívka se na něj otočila. "Obleč si ho." vyzval ji, když jí podal svůj svetr. "Děkuju." usmála se na něj a bez zaváhání si jej přetáhla přes hlavu.

Netušila, proč měl zrzek s sebou svetr, když bylo celý den krásně, ale byla za to vděčná. Pohrávala si se svými vlasy, zatímco se nepříjemný pocit rozléval celým jejím tělem. Když už to nemohla vydržet, otočila se na Katie. "Blíží se to." oznámila jí. "Dělej, že na mě mluvíš." požádala dívku těsně předtím, než její vědomí odplulo do vzdálených míst.

K brunetčině překvapení to tentokrát nebylo ani tak daleko. Ocitla se v labyrintu po boku Krásnohůlské šampiónky. Fleur v onu chvíli čelila dvěma skvorejšům. Hope vyjekla, když jeden z nich světlovlásku poranil. Ucítila dlaň na své puse, která utlumila další její výkřik, když se šampiónka zhroutila k zemi. Chci zpět. Pomyslela si. Její mysl se téměř okamžitě vrátila do jejího těla a ona pohlédla do vyděšených očí své kamarádky. "Usť!" zamumlala přes dívčinu dlaň. Katie ji okamžitě poslechla. "Promiň, ale trochu si vyjekla a já měla strach, že začneš křičet..." omlouvala se dívka okamžitě. Stáhla svou ruku a omluvně se na svou kamarádku usmála. "To nic. Musím za tátou." s tím vyskočila na nohy, seběhla po tribuně dolů, rovnou k místu, kde stáli všichni profesoři.

"Profesore Lupine." uslovila svého otce. Ten se na ní okamžitě podíval. Musel potlačit smích, když si svou dceru prohlédl. Světlé kraťasy nebyly pod dlouhým vytahaným svetrem skoro vidět. "Copak?" "Můžeme si promluvit?" požádala jej naléhavým tónem. Muž přikývl. Odvedl svou dceru o kousek dál. "O co jde?" zeptal se starostlivě. "Musíš odtamtud dostat Fleur." "Cože?" podivil se profesor. "Napadli ji skvorejši a ona si neví rady. Navíc..." "Jak to víš?" Dívka protočila očima. "Čtu z časových lístků." uchechtla se. "Dobře, chápu. Nemůžu do turnaje zasáhnout, dokud..." A právě v onu chvíli z labyrintu vyletěl roj červených jisker. "Tak už pro ni dojdeš?" zeptala se s nečitelným výrazem. "Jistě. A ty se do ničeho nepleť." lípl Hope pusu na čelo a už spěchal za ředitelem Bradavic.

Dlouhé minuty trvalo, než se z labyrintu konečně vynořila profesorka McGonagallová s profesorem Lupinem a zraněnou Fleur. "Proč lidi neberou vážně, co jasnovidky říkají?" zeptala se Alice zamýšleně. "Protože existujou lidé jako Trelawneyová." odpověděla prostě Hope. "Měla by ho učit tvá mamka." Hope se zasmála. "Nezbláznila ses náhodou? Mám tu babičku a taťku. To mi bohatě stačí." "Ale aspoň by ta výuka měla smysl." "A jakej? Že by vám řekla, že pokud nemáte to, čemu spousta čarodějů říká dar, tak nikdy budoucnost neuvidíte?" "Pravda." zasmála se černovláska. "Je to těžký?" zeptalo se jedno ze zrzavých dvojčat. "Co?" "Znát budoucnost." Brunetka polkla. "Jak se to vezme. Někdy je docela vtipné, vědět něco dřív, než ostatní." mrkla na své spolubydlící a s důležitým výrazem kývla hlavou k labyrintu.

Ten se jako na povel začal rozestupovat, až zmizel úplně. Oba dva zbývající šampióni nyní stáli na obyčejném Famfrpálovém hřišti. S tím rozdílem, že jeden z nich svíral v ruce pohár. Pohár, jež jej dělal vítězem Turnaje tří kouzelnických škol.

_______________________________________

Že bych stihla dopsat tento díl ještě dneska? 🤔

💋🤗💖