Dcera cizinky

Kapitola 24: Neklidná noc

Tichý, avšak srdceryvný sten se rozléhal lesem, v jehož útrobách se krčila žena, jejíž obvykle upravené vlasy byly nyní rozcuchané. Na tváři měla ošklivý šrám. Nebyla to však ona, kdo vydával onen sten. Kousek od ženy se choulil jakýsi tvor. Hůlka, jež čarodějka tiskla ve své ruce na něj neohroženě mířila. Tvor naposledy zasténal, než naposledy vydechl a jeho oči vyhasly. Čarodějka se vysíleně opřela o předloktí, načež vyjekla bolestí. Po zápěstí jí stékal pramínek krve. Žena se zhluboka nadechla a zvedla hlavu k noční obloze. Zářil na ní měsíc, jež byl před pár dny v úplňku. Měsíční paprsky dodaly bledé tváři mrtvolný nádech, načež se žena zhroutila na zem. Několikrát zakašlala, než se jí podařilo pozvednout hůlku a z posledních sil zašeptat pouhá dvě slova. "Expecto patronum." s tím její ruka klesla k zemi a hůlka se z rozevřené dlaně odkutálela o kousek dál. Žena bojovala s mdlobami, jak nejdéle dokázala. Když spatřila modravé světlo svého patrona, jak se k ní blíží, zavřela oči a těžce vydechla.

Hope se s výkřikem posadila na posteli. Mžourala do tmy před sebou a snažila se uklidnit svůj splašený dech. "Hope?" promluvila na ní jedna z jejích kamarádek, jež dívčin křik probudil. "Promiň, Katie." omluvila se dívce brunetka. "To nic." šeptla Střelkyně Nebelvírského týmu,aby neprobudila poslední obyvatelku pokoje. Co nejtišeji přešla k brunetčině posteli. Hope se automaticky posunula a nadzvedla deku, aby si dívka mohla vlézt k ní. "Co se ti zdálo?" zeptala se tiše Katie, nahmatala dívčinu ruku a sevřela ji ve své. "Viděla jsem babičku." "Profesorku McGonagallovou?" "Jo." "A dál?" povídla brunetku Katie. "Byla v lese. Umírala." špitla dívka. V očích ji pálili slzy. "Hope, ne vše, co se ti zdá, se nutně musí vyplnit." uklidňovala svou kamarádku. Přesně v takových chvílích byla vděčná za to, že Katie a Alice má. Nikomu jinému, kromě nich a Angeliny, nebyla schopná říct, že je jasnovidka. Neměla k tomu žádný rozumný důvod.

Opřela si hlavu o kamarádčino rameno a tiše si povzdychla. "Myslím, že se to už stalo, Katie." Dívka zalapala po dechu. "Ne teď, ale před lety. Babička vypadala mladší. Navíc, měla na tváři krvavý šrám." "Kam tím míříš?" "Jizva. Babička má přesně v tom místě jizvu." vysvětlila brunetka. "Jak dlouho ji má?" "Prý se to stalo několik měsíců před válkou." "Počkej... Chceš tím říct, že si viděla minulost vzdálenou desítku let?" zeptala se překvapeně a zároveň vyděšeně Katie. "je to víc, než deset let." "Jasně, ale... Je to tak dávno." "Já vím, Katie. Nikdy jsem minulost tak moc vzdálenou neviděla. Děsí mě to." přiznala dívka. Katie pevně sevřela její ruku ve své. "Musíš ovšem uznat, že to úžasné." "Úžasné, ale děsivé." "Chápu, že tě to děsí. Nemáš se ale čeho bát. Vždycky se vrátíš zpět." Brunetka se nervózně zavrtěla. "Nebo ne?" znejistěla Katie. "Jistě, že ano. Toho se taky nebojím." odpověděla jí Hope. "Čeho se tedy bojíš?" Dívka zavřela oči. "Toho, co se stalo. U nás se o minulosti mluví málokdy. Oba rodiče zastaví názor, že některé věci je pro mě lepší nevědět. Prý mě nechtějí zatěžovat. Muselo se stát něco strašného, když o tom nechtějí mluvit." těžce polkla. "Bojím se toho, co bych mohla spatřit. Toho, co se stalo. Čím vším si museli moji rodiče a všichni ostatní projít. Co vše museli vytrpět..."